Freiheit

V sobotu 21. listopadu ráno klesla rtuť teploměru náhle na mínus osm, což je na holomráz docela pěkný samec. Po krásném slunečném pátku s inverzí jako z čítanky jakou nám horákům tak závidějí Pražáci, kdy i „makáč" pod okny při opravě kamenné zídky pobíhal v tričku s krátkými rukávy a prakticky i po předcházející šňůře podmračených mlhavých a deštivých dnů to byl docela šok. Ne snad, že by to bylo u nás v podhůří něco příliš neobvyklého. V listopadu nepadá zpravidla jen listí, ale často i sníh a to i v množství víc než malém. Všechny „rosničky" z dostupných televizních kanálů sice unisono kvákaly stejnou mantru o výhledově nadprůměrných teplotách ještě minimálně na další čtyři týdny, ale co naplat, jednou to určitě přijde. V duchu slyším nějaký jízlivý vnitřní hlas, jak vemlouvavě šeptá - ale vždyť zimu jsi vždycky míval rád, dědečku. Ba, míval, míval. Jenže poslední dobou je to čím dál větší fuj! Ještě tak při pohledu z okna příjemně vytopeného bytu se šálkem voňavé kávy nebo už spíš jen ve vzpomínkách se sklenkou portského při prohlížení historických pohlednic se zachumelenými stráněmi lze vzít tu bílou hrůzu na milost. Je ironií osudu a zcela v duchu geniálního Járy Cimrmana, jehož hrdina neměl rád lidi, tak si otevřel hospodu, že se někdo, kdo nenávidí zimu, zabydlí v horách. Inu stalo se. A přiznejme si, že z těch starých obrázků pocukrovaných chaloupek jisté kouzlo přece jen dýchá.

Fotograf Franz Tippelt z Poříčí u Trutnova vydal v roce 1931 působivý snímek svobodského náměstí v noci pod příkrovem sněhu. Dominantní lípy kolem mariánského sousoší nechávají mezi holými větvemi za závojem poletujících vloček nahlédnout na čtyři idylické domky s podsíní z historické zástavby někdejšího hornickou tradicí proslaveného městečka. Pohlednici opatřil nápisem Alt Freiheit aby bylo jasno, že je to opravdu poslední vzpomínka na dávnou dřevěnou renesanční minulost. Natruc této prognóze byly chaloupky ještě v padesátých letech minulého století jedním ze symbolů Svobody nad Úpou, zmiňovaných projíždějícími turisty často s přezíravým úšklebkem. Ignoranti z tehdejšího vedení městské samosprávy je v roce 1964 nechali i přes nedávné vyhlášení památkové ochrany nemilosrdně zbourat. Prázdné místo v centru města se ani přes vybudování provizorního parkoviště opticky nezacelilo. Zajímavé je srovnání zimního snímku s širším záběrem náměstí za dne bílého od místní konkurence, profesního kolegy Josefa Jeschke. Dokonce by byl leckterý nezaujatý pozorovatel ochoten přiznat, že je ta zima krásná. Fotograf Tippelt byl nejspíš muž více talentů, protože stejnou scenerii vlastnoručně namaloval podle vlastního negativu i v barvách na plátno. Ten obraz skutečně někde existuje, protože byl kdysi kdesi publikován, nejspíš jako nabídka v aukci. Má úplně jinou atmosféru než černobílá fotografie, což vedlo k neúspěšnému pokusu o kolorování snímku pomocí počítačové techniky. Buďto jsem barvoslepý packal já nebo všechny ty automatické online metody zpracování fotografií pokulhávají za nevyčerpatelně pestrou paletou matky přírody.

Nepublikováno