Freiheit

Sbírání čehokoliv je zajisté záliba ušlechtilá, pokud nepřeroste v mánii. Za víc než půl století pohybování se ve sběratelské komunitě, byť většinou jen jako nadšený pozorovatel jsem poznal celou řadu rozličných sběratelských týpků. Z duše nesnáším ty namachrované frajery, kteří vlastní největší sbírku nějakých nicotností na světě, čítající třeba statisíce kusů skleněných špendlíkových hlaviček. Znám haury, kteří zas mají ve sbírce jen samý unikát, ať už jde o svaté obrázky, zápalkové nálepky nebo pohlednice - vesměs tisky vydávané v mnohakusových nákladech. Daleko víc mě baví naslouchat zasvěcenému povídání opravdového znalce, který si o každém nově získaném exempláři třeba i nepočetné sbírky zjistí všechny dostupné informace a jako bonus má v rukávu téměř ke každému kusu i originální příběh. Jeden takový se pokusím převyprávět i přesto, že Svobody nad Úpou se dotýká jen okrajově. Jídelní lístky nejsou zrovna masově rozšířeným sběratelským artiklem, ale i v těch několika málo známých kolekcích se najdou zajímavé kousky. Jídelní a nápojový lístek z Café Parisien na Titaniku s datem 14. dubna 1912. Státníky podepsaný blanket z Postupimské konference vítězných mocností na zámku Cecilienhof po II. světové válce. Kaligrafickým písmem ručně psaný několikastránkový sešitek z korunovační hostiny královny Alžběty II. Nebo tiskopis z pražské pivnice U Zlatého tygra z toho večera v lednu 1994, kdy se tam president Spojených států Bill Clinton v doprovodu Václava Havla stavil na pivko, aby pak později v Redutě vyšvihl na darovaný saxofon slavnou Gershwinovu jazzovou pecku Summer Time. Neméně zajímavou historickou kuriozitu lze při troše štěstí objevit i na domácím regionálním písečku. Jídelní lístek z Walzelovy vily v Trutnově - Poříčí, postavené už před I. světovou válkou a obklopené parkem, kde dnes sídlí azylový dům příspěvkové organizace Most k životu, je památkou na slavnostní menu při významné rodinné události. Tehdejší patriarcha lnářské dynastie a hlavní podílník firmy „Bratři Walzelové" Maxmilian rytíř Walzel z Wiesentreu (3. 1. 1855 - 19. 6. 1933) a jeho manželka „Wenzi" Wenzeslava rozená Hrušková (27. 1. 1859 - 2. 2. 1933) slavili padesáté výročí sňatku, tak zvanou zlatou svatbu. Neokázalý tisk s portréty manželů je doplněn názvy jídel napsanými na psacím stroji.

A co že se to v továrnické rodině podávalo 17. února 1932 ke slavnostní večeři? S přihlédnutím, že oslavenec byl v té době už vážně nemocný a oběma manželům zbýval jen zhruba rok do konce života nic opulentního. Zahajovalo se tradičně polévkou - masovým vývarem. Jako předkrm následovala na pohled ošklivá královna mořských platýsovitých ryb kambala s majonézou. Pro jemné masíčko vynikající chuti ji za slavnostní kulinářskou delikatesu považovali již staří Římané a bývala obvykle servírována na stříbře s korunkou na hlavě. Hlavním chodem byla pečená krůtí kuřátka se salátem a kompot. Po karamelové zmrzlině ještě sýr a na závěr oblíbená kávička moka. Walzelovu vilu jsme mívali krátký čas i ve Svobodě nad Úpou. Říkalo se tak na luxusní bydlení přestavěnému obecnímu mlýnu kam se přiženil mladší syn manželů Walzelových Clemens (5. 3. 1887 - 3. 1. 1919), když si v roce 1913 vzal mladičkou dceru místního papírenského podnikatele Prospera Piette Rivage, teprve sedmnáctiletou krasavici Rosu. Na snímku z roku 1939 je u vchodových dveří čitelné číslo 93 a vedle elegantního bouráku značky Mercedes Benz Typ 170 vyráběného v letech 1931 - 1936 stojí představitelé další generace Walzelů - maršovský rodák Clemens junior (9. 2. 1918 - 15. 2. 1999) a jeho milá, uherská šlechtična Mariza Spillenberg - Hadusfalva. Clemens Georg von Walzel, v rodině důvěrně přezdívaný „Jörg", autor několika vzpomínkových knížek s mysliveckou tematikou se po roce 1960 na Trutnovsko rád každoročně opakovaně vracel. Humorné povídání jak se známou z mládí víc než osmdesátiletou paní „Mizi" Marií Šimkovou rozenou Kühnelovou z Maršova II. byli koncem září 1993 vyčistit pamětní desku na Růženině cestě na Rýchory, pojmenované po jeho babičce si němčinu ovládající čtenář mohl přečíst v krajanském měsíčníku Riesengebirgsheimat. Do paměti nových osídlenců po roce 1945 se budova bývalého mlýna zapsala spíš jako „Čipkajova vila" nazývaná tak po druhém manželovi předčasně ovdovělé Rosy Karlu von Czipkay. Zbořena byla s výstavbou nové silnice v roce 1976. A další Walzelova vila, výstavná celodřevěná budova se dvěma bočními rizality a prostorným zádveřím se sedlovou střechou u vstupního schodiště sloužící rozvětvené rodině jako letní sídlo byla v Janských Lázních. V epoše kdy hory patřily pracujícím, to byla zotavovna ROH s příznačným názvem Rudá hvězda. Jako velmi zpustlá musela být i ona nedávno zbořena. Při představě kolik písemností vedle dalších cenností zůstalo po konci války v opuštěných objektech, mi naskakuje husí kůže. Zvažte dobře, než nějaký kus starého potištěného papíru vyhodíte do sběru. Za leckterý by vám sběratelé doslova utrhli ruce. Prosím zároveň všechny kolegáčky, kteří mají pocit, že právě tento jeden jediný jídelní lístek je tím, co chybí jejich sbírce k absolutní dokonalosti, aby mi nepsali. Nikdo nikdy nemůže mít úplně všechno.

In.: Svoboda fórum XXXI. ročník / číslo 846 / prosinec 2020