Freiheit

Všichni, kdo mají v rodném listě v kolonce „otec" prázdné nevyplněné místo by měli zpozornět. Zejména válečné ročníky, ale i jedinci s rodištěm v místech s vojenskou posádkou posměšek „otec neznámý vojín" jistě dobře znají z dětství. Jeden takový potenciální rodič mě nedávno zaujal na internetové aukci. Já vím, vojáček z Velké války je dávná minulost a rádoby vtipný úvod není úplně na místě. Kabinetka, vzhledem k rozměru 10 x 6,5 cm lépe řečeno vizitka je ale z věhlasného atelieru fotografa Josefa Jeschke ve Svobodě nad Úpou a je tudíž celkem logické, že mladého muže v rakousko - uherské zeměbranecké uniformě bychom měli hledat v nejbližším okolí. Jenže holenkové, jen z tehdejší Svobody narukovalo do bojů za císaře pána 333 mladých mužů. Nevrátilo se jich 63. Jména padlých jsou sice známá, ale fyzická podoba se i vlivem známých událostí a radikální výměny obyvatelstva po roce 1945 zachovala jen u několika z nich. Identifikovat po tolika letech řadového pěšáka, který není ani na zachovaném tablu vojáků z let 1914 - 1918 uloženém v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově z mrňavé černobílé fotografie, byť kvalitně zhotovené v atelieru je jako hledat příslovečný krejčovský instrument v upěchované kupě usušené horské smilky.

Navíc, když se frajer nechal zvěčnit bez čepice a jakýchkoliv dalších pomocných znaků včetně opasku. Ani při použití automatického kolorování, které umožňují moderní technologie, to není lepší. Žádné hodnostní označení, žádný odznak ani vyznamenání, kromě dvou barevně nevýrazných stužek, ze kterých se dá dekorace vyčíst jen přibližně. Vojenská blůza v barvě polní šedi se zelenavým nádechem a ležatým límcem, jaké se do výstroje zaváděly s označením M 1916, má zapínání na knoflíky skrytými pod lištou. Čtyři našité kapsy jsou kryté volnou vykrajovanou chlopní. Z lesklého knoflíku na ramenních výložkách by znalci vojenské historie rovněž ledacos vyčetli. Podstatná je zelená egalizační barva podšití vyložení na límci společná pro příslušníky pěších pluků zeměbrany, dnešní terminologií vojáky presenční služby, kteří tvořili vedle stálé armády a záložáků z domobrany podstatnou část ozbrojených sil habsburské monarchie. No jo, ale mužských ve věku od 18 do 50 let podléhajících odvodní povinnosti bylo v době vypuknutí první světové války podle odvodních archů ve Svobodě celkem 574! Většina svobodských vojáků, když pomineme vojenské specialisty, rukovala k zeměbraneckému pěšímu pluku číslo 11 nebo pěšímu pluku 74 do kasáren v Jičíně. Ti první mašírovali na frontu do Haliče. IR (Infanterie Regiment) 74 začínal na bojištích v Srbsku. Měl ale výložky červené! Problematika je to víc než složitá a tak i když je na fotografii evidentně mladíček, na nějakou vylučovací metodu bych při zjišťování jeho totožnosti nijak nespoléhal. Zbývají už jen ty stužky k vyznamenání. První zleva je i přes nedostatečné vybarvení s největší pravděpodobností červeno - bílá stuha válečné medaile Za statečnost, kterou mohli od roku 1915 v bronzovém provedení získat i vojíni a poddůstojníci spojeneckých armád. Stejná stuha však byla použita i pro vojenskou záslužnou medaili „Signum Laudis" a vojenské záslužné kříže obou panovníků domu Habsburského, kteří se během války vystřídali na trůně - Františka Josefa I. i Karla I. Pokud připustíme zmíněnou barevnou nedokonalost, tak druhá stužka patří nepochybně Karlovu vojenskému kříži založenému 13. prosince 1916. Byl udělován za nejméně 12týdenní službu na frontě s nejméně jednou účastí v bitvě. Ten by zjevnému mládí prostého vojína bez hodnosti odpovídal nejvíc. Ani na rubu kartonku není kromě reklamního přítisku fotoateliéru žádné očekávané věnování typu „Liebe Gretchen zum Erinnerung an Franz". Tak vlastně zbývá jen maličkost. Zjistit, kdo to himlhergotdonrvetr s odpuštěním tedy je?

Nepublikováno