Freiheit

Nezasvěceného našince určitě napadne jako první - ten chlap se zbláznil! Při znalosti, že žadatel Alois Steidler byl pekař, už to není taková divočina. Ano, tak jednoduché to před sto lety bylo. Stačilo jen doplnit množství na předtištěný koresponďák a potvrdit objednávku podpisem. Současní pochybovači nejspíš namítnou, že se Československá pošta ve svých prvopočátcích asi setsakramentsky smekala, aby vyhověla zákazníkům. Ale kdepak! Podobné praktiky fungovaly už za nenáviděného (starého dobrého - každému jak je ctěná libost) Rakouska - Uherska, které je často uváděno jako odstrašující příklad zkostnatělé byrokracie. Dnes můžeme nad podobnými doklady jen nostalgicky vzpomínat jako na vzorovou ukázku pružnosti a jednoduchosti i s vědomím všech současných online technických vymožeností. Mnozí z nás jsou za takovou letmou chviličku návratu do historie ochotní dokonce vysolit nemalou částku na nějaké internetové aukci. A když už ji mají na stole, pokusit se z ní vyčíst i něco navíc, co zůstalo skryto mezi několika sporými řádky. Začněme jak se sluší a patří adresou. Lihovar a drožďárna v Libáni byly v té době součástí cukrovaru založeného místními pěstiteli řepy cukrovky jako „spolkový rolnický" už v roce 1870. Libáň i s několika okolními přidruženými vesnicemi včetně Kozodírek, které se jen kvůli nenalezenému rýmu nevešly bratrům Tesaříkům do stále hrané písně Rybitví, jednoho z hitů skupiny Yo Yo Band, leží v řepařské oblasti nedaleko Jičína. Co do počtu obyvatel nedosahuje ani velikosti „mrňavého" horského městečka Svobody nad Úpou. Stačilo několik počátečních neúspěšných kampaní a hned v prvním desetiletí se zadlužený podnik dostal do nucené správy banky v Trutnově. (To je náhodička!). Ta ho v roce 1880 prodala za 70.000 zlatých židovskému bankéři a podnikateli v cukrovarnictví Davidu Blochovi (1819 - 1892) a podnik bez akcionářské zátěže začal prosperovat. Přesto po roce 1927 přešel do majetku Neštěmické rafinerie cukru v Ústí nad Labem. I s drožďárnou a lihovarem vybudovanými na ekonomičtější zpracování odpadních surovin při výrobě cukru s využitím celé řady cukrovarnických zařízení, kotelny, elektrárny jakož i zaměstnanců právě v roce 1921. (Jen tak mimochodem a zcela na okraj. Slavný vídeňský malíř světového jména Gustav Klimt portrétoval ve svém „zlatém" období nejen dámy z rodu Primavessi o nichž už byla zmínka i na těchto stránkách. Často publikovaný Klimtův obraz „Zlatá Adele" v současnosti nejdražší obraz prodaný na aukci ve světě je secesní portrét Blochovy snachy, manželky velkoprůmyslníka a milovníka umění Ferdinanda Bloch - Bauera. Druhý syn Davida Blocha Adolf koupil s bratry na začátku 20. století panství Dětenice. Krátce před smrtí byl v roce 1914 již jako císařský rada a rytíř řádu Železné koruny III. stupně nobilitován císařem Františkem Josefem I. a obdržel titul von Brodnegg. Jeho synáček a dědic Rudolf prošustroval zakrátko veškeré jmění na burze. Tak už to na světě obvykle chodí, proto i ta dlouhá, ale poučná odbočka). Dvojjazyčné razítko odesílacího poštovního úřadu na lístku ofrankovaném hnědou známkou Československé státní pošty v hodnotě 40 haléřů z dílny malíře V. H. Brunnera vydanou v létě 1920 v sérii mnoha barevných a hodnotových variant jako typ „Osvobozená republika" je označeno názvem Vrajt (tak se tehdy město oficiálně česky jmenovalo) a Freiheit. Na můstku je krásně čitelné datum 27. 12. 21 (logicky 1921). Lihovar můžeme tudíž bez rozpaků opustit, protože objednávka není křišťálová koule, aby se z ní dala vyčíst jeho další i když bezesporu pestrá existence. Tak tedy obraťme list.

Strana pro sdělení je víc než strohá. Nevypsaným rukopisem napsaný již známý domicil, datum a objednané množství droždí doplňuje ještě autogram Aloise Steidlera, jednoho z tehdejších pěti svobodských pekařů. V uvedeném roce 1921 byl při sčítání obyvatel uveden pekařský mistr jako dosud svobodný majitel domu čp. 34 na hlavní svobodské ulici. Tento místní rodák (*2. 1. 1891) pocházel ze starobylého rodu Steidlerů ze Svobody nad Úpou, ve kterém se dědila zejména ohnivá řemesla - kovář a pekař. Konce příběhů mnoha svobodských rodáků bývají po roce 1945 stereotypní, až z toho mrazí. Ale historie se „oblafnout" nedá. Také on byl X. transportem 2. července 1946 ve vagonu s číslem 25 vypraveným z nádraží v Kalné Vodě směrem na hraniční Bad Brambach vykázán do sovětské okupační zóny v Německu. U pece ho zastoupil český národní správce Adolf Jindříšek. Jenže pak přišel únor 1948! Jindříšek byl akčním výborem Národní fronty pro své politické názory takzvaně vyakčněn. Patřil k těm nemnoha občanům Svobody nad Úpou, kterým bylo už před prvními nesvobodnými volbami 30. května 1948 upřeno hlasovací právo. Možná si tak zachoval čisté svědomí.

Inzerát pekaře Jindříška z dobové tiskoviny

Tak vida, jak nám to po pouhých deseti kilech pekařského droždí z melasy pěkně nakynulo. „Po všeckém houno - enem po včelách med!" říkávali moravské staříček. Po dávných svobodských pekařích zůstal symbolicky jen vyšívaný cechovní pohřební štít uložený v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově.

Nepublikováno