Jindřich Černý řečený „Mojda"
Věhlasný svobodský fotoateliér v Kostelní ulici založil Josef Jeschke (*16. 9. 1877) který se z rodného Černého Dolu přistěhoval do Svobody nad Úpou v roce 1904. Krátce na to zřídil svou první provozovnu zaznamenanou v adresáři živností z roku 1911 v domě čp. 109 (dnes 509) na hlavní třídě. Starousedlíci tak s hrdostí říkali dnešní ulici 5. května. Ještě před první světovou válkou, snad již v roce 1912 se přestěhoval do nově postaveného domu čp. 9 (nyní 409) s prosvětleným ateliérem v prvním patře na místě zaniklé budovy, jejíž tradiční číslo popisné převzal. Dnes už je dům opět částečně přestavěn. V minulosti tam byla první celodřevěná farní škola postavená poblíž kostela za učitele Antona Bergera podle letopočtu ve štítě v roce 1747. Ještě starší kusý zápis o učiteli Christianu Fiebigerovi bydlícím ve škole z roku 1684 bližší lokalizaci neuvádí. Chatrná stavba o jedné místnosti pro učitele a jedné třídě s chlévem pro krávu a kůlnou se v zimě 1855 sesula pod tíhou sněhu a vyučování bylo na dlouhá léta přesunuto jinam. Fotograf Jeschke si už v meziválečném období vybudoval zvučné jméno nejen kvalitními ateliérovými portréty, ale také početnými pohlednicemi krkonošské krajiny, urbanistických celků a architektonických detailů. Svůj obsáhlý archiv negativů a skleněných desek pilně doplňoval i během připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Svobody nad Úpou k Německu. Po květnu 1945 byl na základě dekretů presidenta republiky, nazývaných dnes se škodolibým nádechem personifikace všeobecně Benešovy, veškerý majetek „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" zkonfiskován a většina původních německých obyvatel „odsunuta". Národní správu nad firmou Josefa Jeschke převzal s vidinou vládou slibovaného pozdějšího převzetí do vlastnictví vyučený fotograf z Hradce Králové Jindřich Černý. (Na snímku ve Svobodě nad Úpou v roce 1945 jako by si říkal „Páni, tady bude práce...").
Narodil se 23. září 1923 v obci Praskačka u Hradce Králové do kantorské rodiny. Děda řídící učitel v Praskačce, otec učitel, matka učitelka. Jindřich se ještě před válkou začal učit fotografem v dodnes činném renomovaném hradeckém fotoateliéru Petr, založeném Františkem Petrem už na přelomu 19. a 20. století. Po vyučení, již za války byl totálně nasazen na práci do německého města Görlitz, kde byl zaměstnán v jednom z tamních fotoateliérů. Majitel bojoval za vítězství Třetí říše na frontě a firmu vedla jeho manželka. Černému se podařilo utéct a do konce války se skrýval u rodičů v Praskačce a u dalších příbuzných. Se svou nastávající Hanou Voženílkovou se seznámil v ateliéru Petr, když tam půvabná mladá dáma po ukončení rodinné školy v roce 1939 - 1940 nastoupila jako účetní. Vzali se 11. srpna 1945 a ještě týž rok se na výzvu vlády k osídlování pohraničí přestěhovali i s rodiči Voženílkovými do Svobody nad Úpou, kde se jim v roce 1946 narodil syn Honza a v roce 1950 dcera Hana, které děkuji za laskavé poskytnutí fotografií a životopisných údajů. Až do začátku léta 1946 žili manželé Černí údajně naprosto bezkonfliktně pod jednou střechou s rodinou původního majitele, než byl fotograf Jeschke 24. června ve sběrném táboře v Mladých Bukách - Kalné Vodě umístěn do vagonu číslo 34 zařazeném v transportu s pořadovým označením XI a tak zvaně odsunut přes Bad Brambach do sovětské okupační zóny poraženého Německa. Než se mohl první poválečný fotograf Jindřich Černý pustit s vervou do práce, byl povolán na vojnu a rozvíjející se živnost vedla paní Černá, vyškolená v Hradci u Petrů. Černému vojna nesvědčila a po půl roce byl kvůli onemocnění žloutenkou propuštěn do civilu. To mu nikterak nebránilo, aby se po zotavení věnoval svým oblíbeným sportovním disciplínám, atletice a gymnastice. Patřil i k té hrstce občanů Svobody nad Úpou, která holdovala tenisu, přestože bílý sport měl v těch budovatelských letech nálepku buržoazního přežitku. Vlivem intelektuální rodinné výchovy se u Černých také pilně muzicírovalo na piano. Hlava rodiny dokonce „dávala hodiny" malým talentům, kteří nechodili do houslí. Z podnikání se Jindřich Černý neradoval dlouho. Po komunistickém puči v únoru 1948 mu byl zkonfiskován rozsáhlý archiv pohlednic, až do té doby hlavní zdroj obživy, pro národní podnik Orbis což prakticky znamenalo zánik živnosti. Talentovaný fotograf pak pracoval v dělnických profesích v místních papírnách nebo jako pradlák v mladobucké prádelně. Fotografování si ponechal jako koníčka. V roce 1959 se i s rodinou přestěhoval za prací do nově budované papírny ve Štětí, kam před tím delší čas dojížděl. Ani tam neunikly jeho fotografie pozornosti a po krátkém zařazení v provozu se záhy stal „dvorním fotografem papíren". Zemřel v nemocnici v Ústí nad Labem 9. prosince 1997. A proč „Mojda"? Jindřich byl z dvojčat. Ačkoliv si prý nebyli s bratrem vůbec podobní, rodiče jim pořizovali oblečky v rozlišovacích barvách bílé a modré. Malý Jindříšek byl „Modráček" a jelikož neuměl vyslovit er říkal si Mojdáček. Když povyrostl, byl prostě Mojda! Přestěhováním do Štětí doufal, že svou dětskou přezdívku setřese. Ale kdeže. Spolu s ním odešla ze Svobody do Štětí postupně celá řada dalších „papíráků" - spoluhráč z tenisu Ing. Píša zakotvil nakonec v Praze v Chemoprojektu, dále Paškevičovi, Vidlákovi, Brabcovi, Pavlíkovi, Vlastík Řehák, Jan Černý s manželkou Ludmilou, učitelkou zdejší školy, bratr Rudy Schröfela Viktor, manželé Pitašovi s příbuznou Oldřiškou Chlupatou a snad i několik dalších. Jindřich Černý byl Mojda až do smrti.
In.: Svoboda fórum XXXII. ročník / číslo 847 / únor 2021
