Freiheit

Páni muzikanti na bezmála stoletém snímku několikrát kopírovaném z novinového výstřižku neoživli ani po absolvování procesu automatického kolorování. Pro ilustraci kulturní úrovně kdysi hudbymilovného města Freiheit, dnes hezky česky Svoboda nad Úpou ve východní části Krkonoš to nenáročným zájemcům o historii doufám bude stačit. Tenkrát nebylo rádio ani televize natož internet. Nikdo neznal výrazy jako You Tube, VoYo nebo Netflix a pochybuji, že nějaký číman věděl, co je krystalka. Takže platilo doslova „jaké si to uděláš, takové to máš". Nebylo zdaleka tolik volného času jako dnes a lidé se uměli ve volných chvílích bavit navzájem. Vedle divadelních ochotníků a početného pěveckého sboru Harmonie mělo nevelké městečko mimo příležitostných symfonických i jazzových hudebních sdružení také vlastní asi pětadvacetičlennou uniformovanou kapelu. Barva slušivých stejnokrojů rakouského střihu se zlatem vyšívaným stojacím límečkem byla přes tónové digitální zkreslení pravděpodobně modrá. Jména jednotlivých hráčů se již před lety tehdy žijícím pamětníkům vykouřila z hlavy. Jen několik se jich horko těžko podařilo pro redakci krajanského měsíčníku Riesengebirgsheimat identifikovat.

Uprostřed s dirigentskou taktovkou v ruce sedí významná svobodské persona první třetiny 20. století, hráč na klarinet a hoboj, v uvedeném roce kapelník a duše orchestru, městský tajemník, pokladník spořitelny a obecní kronikář Bernard Hampel, autor po mnoho let ojedinělé brožurky o historii města. Narodil se do starobylé svobodské rodiny ševce Johanna Hampela (*1837) a jeho ženy Marie rozené Wahlové (*1845) v čp. 32 dne 20. října 1871 a zemřel podle náhrobku na místním hřbitově 2. října 1930. Správný horák nebojoval ve Velké válce jako většina kamarádů z odvodního okresu Jičín u „blátošlapů", ale v uniformě elitních horských myslivců na italské frontě. Úplně vpředu vpravo se povaluje se „sladkým dřevem" v levačce jeho mladý nástupce na postu kapelníka kominický mistr Robert Benesch z čp. 91. Vlevo s bubínkem benjamínek Franz Pfeifer, švec stejně jako jeho jmenovec vlevo nad ním, sólový trumpeťák. Tady se zřejmě „pamětníci" v určení křestního jména sekli. Pfeiferů bývalo ve Svobodě hojně a většinou to byli ševci. Nepodařilo se mi mezi nimi v té době najít dalšího Franze. S největší pravděpodobností to byl Richard starší, otec dvou dalších muzikantů z jedné rodiny. Ještě jeden Pfeifer, tentokrát Richard mladší, truhlář stejně jako oba předešlí z čp.150 totiž stojí druhý zleva v poslední řadě, hned vedle nepoznaného muže s bombardónem. S menším žesťovým nástrojem heligónem na opačném konci řady stojí další z místních hudebně založených řemeslníků klempíř Ernest Schier z čp. 33. Na kraji prostřední řady zleva hornista Josef Dittrich, holič a kadeřník z čp. 74 na náměstí, kde je dnes Městský úřad. Třetí z této řady je čahoun Augustin Wende (1891 - 1939), pokračovatel dynastie bednářů z dřevěného domku s podloubím čp. 49 ze skupiny čtyř fotogenických nejstarších a dnes již zaniklých měšťanských domů na protilehlé straně náměstí. Nad velkým bubnem s tubou na klíně je údajně tovární dělník Leopold Niederle a vpravo vedle kapelníka s trubkou Josef Kammel. Vnuk „kapelmajstra" Hampela, Bernhard Hampel (*1935) ve svých pamětech zmiňuje ještě zelináře Rückera (čp 28) a sedláře Miksche (snad Konrad z čp 161). Tím je identifikace známých jmen, kdysi populárního dechového orchestru, který si v sezóně troufl i na promenádní koncerty v Janských Lázních zřejmě vyčerpána. Největší sešlost dechových nástrojů v jednom orchestru - téměř stovka muzikantů je zdokumentována na pohřbu kapelníka Franze Mahla ze Svobody 2. dubna 1934. Mohutný špalír kolegů, přátel a zvědavců provázel pohřební průvod celou cestu na hřbitov, kde pronesl smuteční řeč předseda okresní společnosti kapelníků Wenzel Bönisch. Po roce 1945 obsadily domy většiny muzikantů jako národní správci noví osídlenci z českého vnitrozemí. Dům dědiců kapelníka Hampela převzal i s jeho hudebními nástroji František Effler. V sousedním čp. 33 pokračoval v klempířském řemesle Jaroslav Vít. Pfeiferovo truhlářství i s ševcovskou dílnou v čp. 150 spravoval Jaroslav Fireš. Miroslav Tuček jako první mydlil pánům brady v Dittrichově oficíně. Chátrající domek bednáře Wendeho obsadil později se svým hospodářským zvířectvem zemědělec Posadovský. Ovoce a zeleninu prodával v obchodě Richarda Rückera v čp. 28 nově Stanislav Hofman nejstarší a na Mikschově sedlářské stolici se oháněl knejpem a dratví Vladimír Kapucián. O žádném z nich mi není známo, že by hrál na nějaký hudební nástroj. Maximálně někteří v té pozdější mizérii po „vítězném únoru" pískali kudlu.

Nepublikováno