Když můžu s hlasem jako raněný tur domácí a absolutním hudebním hluchem psát rádoby zasvěcené články o muzice, proč se coby sportovní antitalent s olšovýma nohama nepustit třeba do fotbalu. V současné době, kdy fotbalovou veřejností cloumají dozvuky skandálního zápasu pražské Slavie se skotským mužstvem Glasgov Rangers FC, ve kterém nad dosaženým výsledkem a brutální hrou ostrovanů převážilo obvinění hráče soupeře, že mu ten náš v emočně vypjaté atmosféře něco ošklivého pošeptal, je připomenutí let dávno minulých docela na místě. Tenkrát v hloubi minulého století byl i na malém městě jako je Svoboda nad Úpou fotbal hrou pro chlapy se smyslem pro fair play. Na hřišti sport, v hledišti zábava. A v novinách obvykle jen strohé číselné vyjádření výsledku. 5 : 2 tomu všichni rozuměli! Zejména v nižších soutěžích a mezi neregistrovanými mužstvy kde nastupovali i borci starších ročníků se nahlíženo dnešníma očima hrával tak zvaně pěší fotbal plný tvrdých střetů, ale bez záludností. Plejeři ctili pravidlo, že kopaná je založená na hře nohama. Dnes běžné tahání za dres, strkání nebo držení rukama se nekompromisně pískalo jako faul. Hráči se zdaleka tak často neváleli po zemi, protože na tehdy běžném škvárovém hřišti to nebylo nic příjemného. A fňukat jako choulostivé slečinky bylo pod chlapskou důstojnost. Fandové, ctihodní pánové v kloboucích se nechodili do hlediště prvoplánově servat bez ohledu na hru. Pro ostré slovo ani tehdy nešel nikdo daleko, ale ostré předměty natož světlice a dělbuchy se prý neobjevily ani v nejvyhrocenějším derby největších rivalů. A to mi věřte, znám to všecko z vyprávění.
Tři bouráci
Svobodské fotbalové mančafty výstižně popsal tuším v nějakém starším čísle městských novin „Svoboda fórum" a hlavně na pokračování v zaniklém internetovém časopisu „Expres" vydavatele Stanislava Ondráčka pamětník a přímý účastník tehdejších dějů Petr Kvaček. Jeho charakteristika trojice navlečené do „papíráckých" dresů Krkonošských papíren na snímku z rodinného alba sousedky Ivety je naprosto výstižná. Za laskavé zapůjčení památky na jejího dědečka moc děkuji. Mnohaleté pilíře mnoha místních fotbalových sestav už dávno čutají nebeský fotbálek za starou gardu. Jsou to urostlý bek se stabilním výkonem nahánějící útočníkům soupeře strach svým vzezřením, ač jinak dobrák od kosti Josef Stránský (uprostřed) se svými synovci, bratry Vlčkovými. Ti spolu hráli nejčastěji v záloze při tradičním rozestavení 2-3-5. Čahoun Jaroslav (vlevo) byl prý vyhlášený hlavičkář s tvrdou palicí, který nikdy neuhnul. Menší Igor (vpravo) o kterém ledaskdo vůbec netušil, že se jmenuje Jirka, býval vyhlášený dříč jak na hřišti, tak v práci. A protože geny nezapřeš, proháněli se po zeleném trávníku i jejich šikovní potomci.
Nepublikováno