Freiheit

Ještě před padesáti lety byla naše „hřbitovní" část Sluneční stráně na jihozápadním úbočí Kravího vrchu ve Svobodě nad Úpou s vrcholovou kótou 681 metrů nadmořské výšky pouze vysmívaným „Kravákem" se zanedbanou loukou rozdělenou vrstevnicovými teráskami s mezemi zarostlými keřovitým náletem dřevin než se do ní zakously stavební bagry. Začít v 70. letech minulého století se stavbou rodinného domu bylo čiré zoufalství. Přesto většina ze stavebníků viděla už dlouho dopředu na překopané kamenité půdě plné stavební suti šťavnatě zelený krátce střižený anglický trávník bez jediné sedmikrásky. V nezměrné mladické pýše jsme se od plic zasmáli každému vousatému vtipu jakéhosi stařičkého lorda, jak jednoduché je takový pažit vypěstovat. Stačí jen zorat, uvláčet, vybrat kořeny plevelů, zasít kvalitní semeno, uválcovat a pak už jen pravidelně zalévat, dvakrát týdně sekat, hnojit, sekat, hnojit, sekat...aspoň 300 let a máte dokonalý koberec. Ha, ha, ha! Kdo by na takové povídačky věřil. My to zmáknem za rok, za dvě léta. Ač vesnický sekáč, došlo mi, že ve svažitém terénu to jen s kosou nebo srpem asi nepůjde. Po jednoroční nepříjemné zkušenosti s těžkou litinovou vřetenovou sekačkou britských zahradníků, kterou bylo možné sehnat v nově otevřeném pardubickém obchodním domě Prior, nezbylo než se pustit do domácí výroby něčeho vhodnějšího. Z populárního časopisu „Urob si sám" jsme s kamarádem okopírovali návod na tehdejší výkřik sezony - údajně snadno ovladatelnou elektrickou rotační sekačku se dvěma kolečky a kapotáží motoru plastovým kbelíkem. Sloužila docela dlouho. Když jsem ji později při koupi nového stroje v Mountfieldu v jisté akci dovezl jako „protihodnotu" budila úžas všech přítomných. Předpokládám, že zaujímá čestné místo jako odstrašující příklad v nějakém muzeu zahradní techniky. U elektrického pohonu i přes nepříjemnosti s kabelem tvrdošíjně setrváváme - motorové sekačky mají zase jiné mouchy. Žacích strojů už jsme vystřídali několikero, včetně strunových obžínačů na elektriku i na benzin, mechanických i bateriových nůžek. Jeden ksindl vedle druhého! S pokorou dnes dávám za pravdu anglickým lordům, že na zahradu je nejlepší zahradník.

Jako první jsme vypustili kropení. Na doslova sluncem vyprahlé stráni bez vzrostlých stromů, které na neveliké zahradě s přibývajícím věkem téměř nikdo nechce je to sisyfovská práce a voda z veřejné sítě je rok od roku dražší. Na zastíněné severní straně nepomáhá vápnění ani vertikutátor. Ale co, mech je taky zelený a nemusí se sekat. Odměnou býval sem tam nějaký ten kozák, než jsme pokáceli nebezpečně mohutnějící břízy. Nakonec ony ani ty zářící bělostné koláče chudobek nevypadají špatně. S přimhouřením oka lze tolerovat i sem tam nějakou pampelišku, zvonek luční nebo paličku jetele. Je to takové veselejší a včeličky to ocení. Jen by potvůrky nemusely chtít za med tak nekřesťanské peníze. Konec konců jsme na horách, tak proč ne klasická horská louka? Začalo to ostrůvky kopretin pečlivě objížděných sekačkou. Jenže sporadické zbytky trávníku utlačuje i jitrocel, prasetník kořenatý s velmi výstižným jménem, pcháč, svízel přítula jeden neodbytný, popenec, bršlice kozí noha... Možná právě jejich kořínky chutnají jezevcům, kteří nám čas od času převrátí zahradu vzhůru nohama. Ojedinělé zubožené rostlinky kostřav, jílku, lipnice a psinečku z původně vyseté trávníkové směsi dnes najde jen hodně zkušený a vytrvalý botanik. A to v některých zákoutích trpělivě číhá na svůj čas také pýr plazivý, bodlák a kopřivy, ptačinec alias žabinec, ovíjivá mrcha svlačec, kontryhel, kokoška pastuší tobolka i lebeda, přeslička a rmen, kapraď samec a možná i borůvčí. I věhlasný Pietro Andrea by z nich měl nejspíš hlavu v pejru. Příroda je mocná čarodějnice.

Nepublikováno