Freiheit

V dávných dobách se říkávalo: Co Čech, to muzikant. To už ale dlouho neplatí. Dokonce i fáma o zlatých českých ručičkách má dnes značné trhliny. Zlé jazyky tvrdí, že jsme národ tunelářů a pivařů. Ty laskavější nás mají zase za největší chalupáře a houbaře na světě. Všecko je relativní, ale na těch houbách asi zrnko pravdy je. Naše země je proslulá krásnými a rozlehlými lesy, oplývajícími bohatstvím lesních plodů, které byly obyvateli odpradávna vyhledávané a hojně konzumované. Dodnes je houbaření všeobecně rozšířený a zdraví nadmíru prospěšný koníček. Houby jsou maso chudých, říkali už staří horáci z Krkonoš. Pro ty spravedlivé sázel prý Krakonoš do mechu dokonce hříbky ze zlata. Svoboda nad Úpou je pro svou polohu v sevřeném údolí obklíčeném kolem dokola lesy přímo předurčená být vyhledávanou houbařskou lokalitou pro fyzicky zdatné hledače. Potěšení z pohodlné rodinné procházky po rovince jako v borových hájích kolem Máchova jezera nebo v mírně zvlněném terénu u „Králového Hradce" a nově i v přístupném široširém vojenském prostoru Brd to ale není. Z náměstíčka s věží nízkou je to tady samý „dokopec". Ten nejbližší původní starousedlíci dokonce ve svém jazyce nazvali Pilzberg, nejspíš záhy co zbourali šibenici čímž pojmenování Galgenberg ztratilo opodstatnění. Prý pro hojnost hub. Jiní mudrlanti naopak tvrdí, že se název ujal podle vyhlídkového altánku ve tvaru houby na vrcholovém plató, zvýrazněného před necelým měsícem obnoveným nátěrem. Ať tak či tak současné jméno Muchomůrka zní daleko lahodněji. Zvuk i pro ostatní výletníky jí v poslední době dodává hojně navštěvovaný a oblíbený stejnojmenný farmapark s domácím zvířectvem.

Začne-li se ve Svobodě mluvit o houbách, ozve se z okolních lesů okamžitě ozvěnou - Hák, Hák, Hák... Už proto si momentálně nejznámější houbař, dlouholetý člen České mykologické společnosti, zaslouží portréty od obou místních Mistrů fotografie. Jirka už před drahně lety povýšil z běžného houbařského praktika na mykologa. Kyselo s houbami, hříbkovou omáčku, smaženici i ty příslovečné houby s octem, za jejichž úpravu se v minulosti stal několikanásobným vítězem celorepublikových soutěží, si samozřejmě dopřeje taky. Hlavně však bádá, studuje, fotografuje, přednáší, publikuje a spolupracuje i s těmi nejvěhlasnějšími otitulovanými odborníky. Jako člen Vědecké společnosti pro mykologii při ČSAV se specializuje zejména na holubinky a pavučince. S tehdy novou knihou o holubinkách ho vyfotil v roce 2012 rovněž příležitostný houbař Pavel Křivka.

Z publikací a atlasů, pod nimiž je Jiří podepsán těžíme my ostatní, kteří sbíráme jen svých osvědčených pět až deset jedlých druhů tak jak nás to většinou naučili rodiče. Někdo striktně pouze hřibovité, jiný i ty s „chladičem" nechce-li se ochudit o ryzce, lišky, holubinky, syrovinky nebo růžovky. Bylo nás vždycky v revíru „kolem Kraváku" přímo do nůše a na vyšlapaných cestičkách k těm „echt flekům" jsme se s Honzou Michelem, Zdenou Oravcovou, „neviditelným" panem Mečířem, Elinou Vlčkovou, Věrou Fingrhutovou, Pepíkem Kratzerem, jmenovcem Poláčkem, předrevolučním kamarádem Jirkou Turkem, Kratochvílem, Veverkou, Vrbenskými, všemi Stránskými, paní Kapuciánovou, Burešovou, kdysi s Mirkem Koťátkem později i s Bínovými, s přelétavou slečnou Ehlovou (míněno z jednoho svahu Úpského údolí na druhý) se Zemanovými a mnoha a mnoha dalšími až donedávna léta potkávali. Pro mě jsou to opravdu už jen střípky z dějin, protože to „neudýchám" ani nalehko, natož s dekou pro každý případ v ruksaku. Sokům a zejména sokyním, které se spíš dokážou podělit, přeji bohaté úlovky a čtenářům nabízím několik vzpomínek. Svých pět minut houbařské slávy jsem si užil v září 1998, kdy mi pod břízami na zahradě pár kroků od vstupních dveří vybujelo po do té doby doslova vypráskané sezóně během několika dnů najednou celkem 223 (!) kozáků. Dokud stály břízy, rostli „kozárci" ojediněle každý rok, ale v takovém množství už nikdy. Při vycházkách do lesů jsem byl skromnější - plný košík a dost! Maximálně jen sem tam nějaký ten srnčí, a když se jó zadařilo tak jelení shoz. Častokrát jsme se v dávnověku popichovali s kamarádem a sousedem Petrem, ať je mu tam v lesích na nebesích lehko, kdo víc, větších a pestřejších úlovků kdy přinesl. Petr byl nadšenec do houbařské literatury. Když v roce 1985 vyšla v nakladatelství Svépomoc objemná publikace - Poznáváme houby - od Zdeňka Kluzáka a Miroslava Smotlachy s barevnými fotografiemi Josefa a Marie Erhartových, byla to jasná podpultovka i přes náklad 60 000 výtisků. Využil jsem výhodné známosti v trutnovské prodejně knih a ten atlas mu za 95 babek k nejbližší vhodné příležitosti koupil. Dostal ho i s věnováním od houbařského guru naší generace, získaného údajně při jisté autentické autogramiádě: „Králi krkonošských houbařů s úctou a obdivem Smotlacha". Byl na něj náležitě pyšný skoro jako na každoroční první jarní nález kačenek a o jeho pravosti nikdy nepochyboval. Od té doby uteklo let, že i mnohem větší zločiny jsou několikrát promlčené. Petr by ten kolegiální žertík určitě pochopil a dědicové prominou.

Na titulní fotografii, která je vedle 100. výročí založení České mykologické společnosti bezděčnou inspirací tohoto článku, je svobodský houbařský skaut Jirka Eliášek - foto Facebook Dana Eliášková

In.: Svoboda fórum XXXII. ročník / číslo 852 / červenec 2021