Freiheit

I ve Svobodě nad Úpou se poslední dobou občas rozzáří některá z šedivých oprýskaných fasád někdejších honosných měšťanských domů s bohatou štukovou výzdobou z konce 19. století. Ne vždy se podaří zachovat proporční vyváženost jednotlivých zdobných prvků členitého průčelí, poničeného navíc dřívějšími neuváženými úpravami dveřních a okenních otvorů. Nevhodné barevné tónování, od štukových ornamentů vyprázdněných ploch, dodává mnohému z nákladně opravených domů vzhled pouťových kulis ochotnického divadla. Že lze s citlivým přístupem k tradičnímu vzhledu budovy dosáhnout i velmi příznivého výsledku, dokládá obnova jednoho z nejstarších domů odvěké hlavní uliční tepny kdysi hornického městečka, bývalé Feixovy tiskárny s původním číslem 42. Na osobitém výrazu trvale chráněného památkového objektu, s unikátní dvojitě mansardovou střechou, příliš neubralo ani nešetrné zvýšení úrovně přilehlé komunikace v nedávné době. Dům sloužící dnes pouze obytné funkci, pulzoval ještě po roce 1945 činností úspěšné tiskárny bratří Volhejnů, dodnes připomínané množstvím zajímavých propagačních tiskovin z té doby. Jednoduchá a ukázněná barevná kombinace fasády svítí jako příklad sousedům.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/1

První zmínku o svobodském mostu přes Úpu datovanou rokem 1553 lze najít, jak jinak, v trutnovské kronice Simona Hüttela. Od pradávna se zde vybíralo mýtné, jehož taxy jsou obecními kronikáři pečlivě zaznamenány. Polovina výtěžku náležela panstvu ve Vlčicích, druhá sloužila obci na údržbu mostu a kuriózně i na úhradu nákladů na údajně nevýnosné zlaté doly na Rýchorách. V roce 1703 byl stařičký dřevěný zastřešený most stržen povodní a narychlo zbudované provizorium sloužilo celých devět let. Teprve v červenci 1712 byl zprovozněn nový, opět dřevěný most. S drobnými opravami sloužil až do roku 1892, kdy byl pro havarijní stav zbořen. Otto Fiedler a Václav Havránek, stavitelé z Hostinného, postavili za účasti italských kameníků na jeho místě celkovým nákladem 14 200 zlatých, klenutý jednoobloukový most z kamenného zdiva. Žensky rozmarná řeka Úpa ho však za svůj nepřijala - za pouhých 5 let jej smetla mohutnou povodňovou vlnou roku 1897. Rok nato jej nahradila 20 m dlouhá moderní železná nýtovaná konstrukce, která po celkové opravě začátkem devadesátých let minulého století, slouží dodnes. Oba mostní pilíře postavila v rámci popovodňových prací na regulaci řeky vídeňská firma Rella a Neffe. Od roku 1900 stráží most kamenný Johánek, v těchto místech už třetí v pořadí. Původní pískovcovou sochu, stojící na druhé straně, vzala s částí mostu zmíněná velká voda. Náhradní dřevěná figura v zasklené „kapličce" se zas nelíbila tehdejšímu faráři Fuchsovi, který byl hlavním iniciátorem veřejné sbírky na současný, nedávno opravený pomník. Stůj při nás ještě dlouho, svatý Jene!

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/8

Poslední třetina 19. století přinesla do zemí Rakousko - Uherského soustátí bouřlivý rozvoj spolkového života. Později mnohokrát opěvovaná „belle epoque", vyplňující téměř padesátiletí z předlouhé vlády předposledního habsburského mocnáře Františka Josefa I., vymezená prusko - rakouským konfliktem v šestašedesátém a začátkem první světové války, byla příznivě nakloněna i vzniku roztodivných stolních společností „štamgastů" vyhlášených pražských kaváren stejně jako zapadlých venkovských hospůdek. Gigantického rozměru Schlaraffie, expandující od roku 1859 z Prahy postupně do všech světadílů, jejíž pobočky před nástupem fašizmu v Německu hustě pokrývající mapu světa, vznikaly i v těch nejexotičtějších místech /pokud se tam sešli alespoň tři Němci/, nedosáhla žádná jiná.

Ilustrace Eva Rýgrová

Dalším zmizelým monumentem trutnovského fenoménu jménem Emil Schwantner je pomník svobodských mužů, kteří v rakousko - uherské uniformě položili život za svou domovinu ve válečných letech 1914 - 1918. Stával poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého, poněkud vpravo od nynější dřevěné plastiky Růžencové Panny Marie, přenesené sem díky P. Jaroslavu Tyrnerovi ze zrušeného hřbitova v Trutnově na Kryblici a vysvěcené v den prvního výročí jeho autonehody 22. 8. 1979.

Foto archiv Veselý výlet

Některá data z dějin města Svoboda nad Úpou,která mají vztah k domu č. 107 /507/ a jeho dřívějším majitelům.

*

Svoboda nad Úpou, původně rušné hornické středisko v podhůří Krkonoš, není příliš bohatá na významné stavební památky. K těm prvořadým patří bezesporu Památkovým úřadem již před rokem 1950 evidovaná a od roku 1963 státem chráněná kulturní památka, pozdně barokní /rokokový/ dům z poloviny 18. století, nesoucí dnes č.p. 507 v ulici 5. května. Zděný měšťanský dům se šířkovým průčelím, děleným toskánskými pilastry a s rokokovou štukatérskou výzdobou fasády, má do sedlové střechy, původně kryté šindelem, vysunut obytný vikýř s okrasným, segmentově zakončeným štítem, na jehož postranních pilířích stály, zřejmě později umístěné, pískovcové vázy. Díky celkem epizodní události ze září roku 1779, kdy zde ve dnech 12. a 13. dvakrát přenocoval budoucí císař Josef II. při inspekční cestě po bojištích nedávno skončené t. zv. bramborové války s Pruskem, byl dům uchráněn radikálních stavebních proměn nejen v exteriéru, kde se stavební zásahy omezily naštěstí jen na několikerou změnu střešní krytiny /šindel, eternitové šablony, plech/ a funkční úpravy některých dveřních a okenních otvorů, takže celkový výraz průčelí byl prakticky zachován, ale i v interiéru s převážně původními klenbami stropů, nezvykle prostorným schodištěm i pozdějšími dobovými doplňky, jako jsou dveře, kované zábradlí na schodišťové podestě a pod.

Svoboda nad Úpou, jedno z nejmladších sídel východních Krkonoš je rozložená v sevřeném údolí na soutoku Úpy a Janského potoka. Vznikla na místě předpokládaného staršího rozptýleného osídlení jako hornická osada v době nové kolonizační vlny, podpořené nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. Německy mluvící kolonisty z alpských zemí, Korutan, Štýrska a Tyrol přivedl do oblasti pozdější majitel panství Vrchlabí, Trutnov a Žacléř, hornický odborník Kryštof Gendorf z Gendorfu. Sňatky s jeho dcerami spříznění Zilvárové, majitelé panství Vlčice a vlastníci části zlatých dolů na katastru obce Sklenářovice na Rýchorách, vymohli pro vznikající osadu od císaře Ferdinanda I. v roce 1546 první horní privilegia a městské výsady, údajně včetně městského znaku. Listina z 30. 8. 1546 je tak první doloženou písemnou zmínkou o Svobodě nad Úpou, zvanou původně Bergfreiheit untern Güldenen Rehorn (horní - rozuměj hornická - Svoboda pod zlatými Rýchorami) později jen Freiheit (Svoboda), z čehož vznikl český fonetický přepis Vrajt, užívaný ještě v první čtvrtině 20. století. Dodnes platný jen nepatrně pozměněný městský znak s polovinou černé císařské orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem v pravém zlatém poli, zkříženými hornickými kladivy v červené a zlatým parožím v zelené levé čtvrtině, je prvně doložen na typáři obecní pečeti z roku 1634, deponovaném dnes v soukromém majetku. Štukové provedení znaku, umístěné v patě radniční věže, zdobí současnou budovu kina Máj doposud. Povýšení na město Rudolfem II. 18. října 1580 přineslo obci s vlastní samosprávou řadu výsad a daňových úlev. Přestože bylo městem poddanským, patřícím od založení až do pozemkové reformy 1848 k vlčickému panství, bylo pro malou výměru zemědělské půdy a sporné výnosy z podílů zlaté těžby živo hlavně z obchodu a řemesel. Od poloviny 19. století se datuje prudký rozvoj průmyslu, především papírenského.

Ne vždycky byl na svobodském kulturním poli tak vyprahlý úhor jako v současnosti, kdy většina obyvatel nepochopitelně lhostejně přijala i uzavření posledního kulturního stánku, městského kina Máj. Nelze při tom nevzpomenout na desítky prvorepublikových spolků nejrůznějšího zaměření v čele s mnohohlavým smíšeným pěveckým sborem Harmonie nebo na generace poválečných divadelních ochotníků, včetně populární dětské loutkové scény. Milovníci klasické hudby se v padesátých letech minulého století sešli ve Svobodském smyčcovém kvartetu. Ředitel školy Miroslav Valenta /2. housle/, úředník mladobuckého závodu Krkonošských papíren Jaroslav Stehlík /1. housle/, vedoucí městské spořitelny Ladislav Štencl /viola/ a magistr farmacie František Topka /violoncello/, téměř symbolicky zahráli i na úspěšném veřejném vystoupení 8. května 1955 právě při příležitosti slavnostního otevření kina Máj v budově bývalé radnice. V mnoha místech okolí magická záře televizní obrazovky a pasivní konzumentský způsob života přestává lidi plně uspokojovat. Člověk je stále ještě tvor společenský a rozkoš ze společně sdílených zážitků je živnou půdou pro různá nově vznikající neformální sdružení. Svoboda nad Úpou jakoby zarostlá trním, na osvobozující polibek stále čeká.

In: Krkonoše- Jizerské hory 2003/8