Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků. (Ernest Denis)
Obdiv, jaký sklízel „selský císař" Josef II., panovník z nenáviděného rodu Habsburků a představitel absolutistického centralismu v České kotlině, zdaleka ne tak nadšený v ostatních zemích rozlehlé monarchie, byl v Krkonoších a jejich podhůří vystupňován téměř k zbožštění. Jako snad žádný jiný z dlouhé řady vladařů před ním ani po něm, navštívil oblast severovýchodního pohraničí osobně několikrát a vyoral tak trvalejší brázdu než na poli u Slavíkovic v paměti současníků, které si při letmých setkáních, často i inkognito jako tajemný „von Falkenstein", získal svou laskavostí a spravedlností. Vedle babičky Boženy Němcové také generace chudých horáků opatrovaly i v nejvyšší nouzi stříbrný křížový tolar se sličným profilem císaře, jako vzácnou památku.
Především zrušením nevolnictví a tolerančním patentem z roku 1781, znamenajícím pro prostý lid návrat osobní svobody a (částečně) i náboženského vyznání, se nejstarší syn Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského, od roku 1765 jako císař Svaté říše římské a král německý spoluvládce své matky a v letech 1780 - 1790 i jako český a uherský král samostatný vladař Habsburské říše, zapsal do dějin, co by osvícený reformátor. Jakkoli může být hodnocení jeho skutků rozporuplné - násilnému rušení klášterů padla za oběť řada uměleckých památek a právě za jeho vlády se například rozprodaly zbytky rudolfinské sbírky a knihovny za cenu starého harampádí - krkonošské obyvatelstvo vzpomínalo po mnoho let jen v dobrém. Vždyť co jinde bořil, zde budoval. Nejvýše položený kostelík v Čechách, vysvěcený 22. 2. 1791 na Malé Úpě, není jediný jím založený svatostánek v horách. Snad právě proto o století později, v době sílícího německého nacionalizmu, využili jeho kultu hlasatelé pangermánských myšlenek a v mnoha místech regionu, hustěji než kdekoliv jinde, vyrostly honosné pomníky oblíbeného „lidového císaře" a „obhájce lidskosti". V úpském údolí byla jako první vlaštovka odhalena 12. 9. 1880 mramorová pamětní deska na rokokovém domě ve Svobodě nad Úpou, kde v září 1779 při známé inspekční cestě po bojištích tzv. „bramborové války" s Pruskem Josef II. přenocoval. Snahou současného vlastníka, který dům citlivě restauruje, je ztracenou desku navrátit alespoň v kopii. V sousedním Maršově I. inicioval neúnavný majitel papírny a mecenáš Prosper Piette vztyčení bronzové busty císaře v parčíku před budovou své právě dokončené soukromé školy 28. srpna 1881. Jako většinu Josefových pomníků i ji smetla vlna protihabsburské euforie po I. světové válce a osiřelý podstavec byl upraven na pomník padlých. Na jeho zbytky upozorňuje jedna z naučných tabulí turistické stezky „Via Piette". Ke stému výročí zrušení poddanství a náboženské nesnášenlivosti zbudoval památník nákladem 1 300 zlatých Německý čtenářský spolek ve Vrchlabí. Unifikovanou litinovou sochu odlili v salmovských železárnách v Blansku. V Trutnově a Hostinném sáhli do peněženky hlouběji a zadali vytvoření budoucí dominanty renomovaným umělcům z Vídně. Pöningerův bronzový Josef II., tvořící od roku 1886 protiváhu morovému sloupu a kašně na trutnovském náměstí i majestátní secesní figura z kararského mramoru od Georga Leiska v Hostinném, instalovaná v roce 1906, jsou umělecká díla se vším všudy. Hostinští to po něžném narovnání poměrů v roce 1989 naštěstí pochopili a z nuceného exilu za zámečkem ve Fořtu, kde díky velkostatkáři Klugemu nalezl Josef II. útočiště ve 20. letech minulého století, ho v roce 1999 slavnostně navrátili na původní místo. Zatímco z trutnovského náměstí se dávno vrátil zpátky do městského parku bronzový básník Uffo Horn, který Josefa II. vystřídal a místo zarůstá neuváženě vysazenou zelení, hodnotná socha s krásnou patinou postává v nedůstojném koutě Muzea Podkrkonoší. Mimochodem: zmíněný Georg Leisek, autor monumentálních sousoší a také třeba hrobky následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este zastřeleného v Sarajevu, ozdobil sochou Josefa II. i Bad Ischl, oblíbené letovisko dalšího mocnáře Františka Josefa I. a komorním portrétním reliéfem pomník v Žacléři.
Jako vrchní velitel císařské armády v prusko - rakouském válečném konfliktu táhl Josef II. krajem v čele vojska v roce 1778. Mnoho památek označovalo místa jeho pobytu, ať už to byl domek č. 8 v Dolní Branné, nebo deska na nedávno obnovené Kněžické kapličce nad Vrchlabím, s klamavým textem o jejím vzniku. Jen díky umístění vysoko na stropním oblouku mezi presbytářem a lodí již zmíněného maloúpského kostela Petra a Pavla se zachoval nápis i s malovanou rakouskou orlicí a v ústním podání název Císařského pramene na Dlouhém hřebeni. Nejnověji obohatilo místopis Horního Maršova pojmenování místní komunikace třídou Josefa II. Kovová socha stávala také v Bernarticích. Neměla však štěstí jako další odlitek blanské provenience v Markoušovicích, který kritická léta přečkal v přítmí hasičárny. Před odvezením do šrotu ho zachránil místní chalupník. V pestrém barevném provedení od lidového restaurátora můžete dnes sochu spatřit na soukromém pozemku při výletu do Jestřebích hor. Jedním z posledních instalovaných památníků byla pískovcová socha z dílny trutnovského kameníka Josefa Zeipelta, odhalená při příležitosti 130. výročí vysvěcení kostela a 60. jubilea vlády Františka Josefa I. v roce 1908 ve Velké Úpě. Právě tato souvislost s velmi neoblíbeným „starým Procházkou" asi zapříčinila, že byla socha stržena již 23. května v roce 1923. Také zde byl podstavec využit pro pomník padlých v I. světové válce. Podle jedné ze šuškaných variant skončil monument v základech zdejší hasičské zbrojnice. Třeba se jednou v budoucnu při nějaké stavební úpravě znovu objeví.
In: Veselý výlet 25/2006
