Nejsem sám, pro koho je Míla Bartoš poslední záchranou v tápání krkonošskou minulostí. Za dveřmi jeho pracovny zní dotazy ve všech třech jazycích Krkonoš - češtině, němčině a stále častěji i polštině. Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, se kterým Míla spojil celý svůj dosavadní produktivní věk, tak v jeho osobě naplňuje ideu významného správce sbírek v první polovině minulého století, dr. Karla Schneidera, být kulturním, dokumentačním a badatelským centrem regionu. Instituce se slušným renomé i za hranicemi republiky, oslaví zakrátko 120 let svého trvání. Nemělo by zapadnout, že celou třetinu té doby „byl u toho" mraveneček Bartoš.
Foto Ctibor Košťál
Původem z Horní Branné, kde se v roce 1939 narodil do rodiny s legionářskou tradicí a levicovým smýšlením, maturoval na vrchlabském gymnáziu v roce 1956. Druhou - odbornou - maturitou ukončil studia na Osvětové škole v Praze. Po vojenské prezenční službě nastoupil na sklonku roku 1961 do Krkonošského muzea. Měl to štěstí, že začínal od té příslovečné píky, systematickým zpracováváním evidence muzejních fondů. Akurátnost „otců zakladatelů" z Krkonošského spolku, byla obrácena v chaos poválečnými konfiskacemi. Emil Flégl, stojící v čele muzea, se přece jen věnoval víc veřejné politické činnosti a zcela v duchu té doby stály v popředí zájmu dějiny dělnického hnutí a jediné neomylné komunistické strany. Míla si tak s nadsázkou osahal každý artefakt, přečetl každou archiválii. Začal ještě při zaměstnání studovat národopis na věhlasné Karlově univerzitě - studium však nedokončil. Jednak ho odradil formální přístup tehdejších pedagogů k dálkově studujícím, hlavně však pochopil, že v archivu a bohaté muzejní knihovně je ta pravá škola života, kterou nic nemůže nahradit. S nebývalým úsilím, věnovaným až dosud jen šachovým úlohám, se pustil do intenzivního učení němčině, pro porozumění historickým písemnostem z regionu zcela nezbytné. Sňatek s životní partnerkou ze Sudet od Žacléře, s německým jazykovým vybavením, byl v tomto směru určitě nechtěným přínosem. Bez ohledu na funkce /v letech 1995 - 2000 usedal i v křesle ředitelském/ si Míla považuje především prvotního národopisného výzkumu v terénu v sedmdesátých letech a některých zásadních a objevných článků své rozsáhlé publikační činnosti. Již 10 let přispívá do měsíčníku Puls zajímavostmi z dějin města Vrchlabí. Dějiny arnoštovské hutě a ponikelského dolování ve sborníku Opera Corcontica, či seriál o mapách, „Krkonošské sněžnice" nebo „Vrchlabští mědirytci" a mnoho dalších článků v časopisu Krkonoše, jsou opakovaně pramenným zdrojem mnoha badatelů. S kolegou Luštincem zpracoval Počátky lyžování v Českých zemích, spolupodílel se na textu kouzelných Alb starých pohlednic Krkonoš i Podkrkonoší, jeho příspěvek najdete v Čítance východních Krkonoš maršovského střediska SEVER i ve výpravné trojjazyčné publikaci výtvarných děl s námětem Sněžky Kolem velké hory. Přiblížil čtenářům zdařilou rekonstrukci nejstarší obrazové mapy Krkonoš Simona Hüttela od Zdeny Novákové a je podepsán i na útlém sborníčku o největší povodni v Krkonoších v roce 1897. Dlouhodobě spolupracuje na překladu Hüttelovy kroniky města Trutnova. Díky jeho vstřícnosti se v posledním desetiletí úspěšně rozvíjí dlouho tabuizovaná spolupráce s poválečnými vysídlenci z Vrchlabska, sdruženými kolem Krkonošského muzea v Marktoberdorfu a v neposlední řadě i opomíjené kontakty s muzejníky z Jelení Hory. Vzájemné informace a výměna literatury jsou přínosem pro muzeum i široký okruh zájemců. Důchodce Míla Bartoš je plný elánu a jako nikdo z jeho okolí se dokáže orientovat v nekonečných zdrojích inspirace, které muzejní fondy, knihovna a archiv nabízí. Práce na mnoho let. Naštěstí i Míla to cítí jako svůj dluh čtenářům.
In: Veselý výlet 18/2002
