Freiheit

Nedotčený smrkový prales, jehož temná barva dala hoře jméno, vzal za své během druhé poloviny 16. století. V té době se bezostyšné vykrádání majetku české komory majiteli okolních panství změnilo v rozsáhlé holoseče pro nenasytný kutnohorský stříbronosný revír. Již v relaci z pochůzky důlních úředníků v roce 1609 najdeme lapidární zhodnocení většiny porostů východních Krkonoš: „...lesové nyní hrubě smejcení a skůro i vymejcení jsou." A také kritiku lesmistrů, kteří povolují dřevařům budky po horách stavěti, v nich dobytky chovati a do mýt vyháněti, jakož i luka a kopaniny kol budek dělati. Mnoho alpských kolonistů se po skončení těžby dřeva usadilo v Krkonoších natrvalo a jejich provizorní přístřešky na mýtinách se staly základem osídlení několika výrazných lučních enkláv na svazích Černé hory.

Především hospodáři z Velké Úpy zakládali na vzdálených seništích nejprve letní boudy, kam v sezóně vyháněli dobytek. Tak vznikly pravděpodobně už koncem 17. století Volské Boudy; roku 1720 se připomínají Zinneckerovy Boudy, o deset let později Velké Kühnelovy Boudy, přejmenované v roce 1945 na Pardubické. Také množství vynošených kamenů do tzv. hrobků v okolí Zrcadlovek svědčí o dlouholetém obhospodařování rozsáhlé louky na hranici katastrů někdejší obce Černá Hora a Černého Dolu. Jiné záhadné terénní útvary vzniklé rovněž lidskou rukou, jejichž původ není stále věrohodně objasněn, se už podle názvu „švédské šance" hlásí k období třicetileté války. Nálezy amatérských archeologů v čele s Bertholdem Aichelburgem v polovině 19. století podporovaly domněnku o nájezdech tatarských válečníků ve 13. století. Střízlivější badatelé uvažují o ležení pruských oddílů v bramborové válce 1778. V ústním podání se dlouho tradovala pověst o osídlení lokality Lužickými Srby, chráněnci švédského krále Gustava Adolfa. Dnes už by málokdo hledal ve familiérním názvu jedné z bud - Vendlovka - někdejší dům Lužických Srbů /Wendenhaus/. Po roce 1785 vyrostla také první ze skupiny bud na Černé pasece. Většinou šlo o prostá, ze dřeva roubená stavení se sedlovou střechou, v lepším případě se skleníkovým vikýřem směrem do svahu. Vstup do přízemí s jednou velkou světnicí a chodbou odděleným chlévem, byl z rovnaného kamenného zápraží. Hřeben střechy moudře kopíroval směr vrstevnic. Jednotlivé luční enklávy byly podstatně rozlehlejší než dnes. Jen kolonie Volských Bud zabírala v polovině 19. století plochu pětkrát větší než současné okolí Horského hotelu a Sokolské boudy. Kuriozitou bylo i velkoúpské čp. 1 pro první ze tří bud hospodáře Josefa Bergra. S postupujícím 19. stoletím se rozvíjel turistický ruch, zde především vycházky janskolázeňských hostů za nádhernými výhledy do kraje i na panorama Krkonoš. Jeden z nejkrásnějších, korunovaný neopakovatelnými východy slunce, je z Černé paseky. Není divu, že podnikavý hostinský z hotelu U slunce ve Velké Úpě, Robert Bönsch, jehož bratři už v té době vlastnili Luční boudu, koupil od Wenzela Sagassera z Javořího dolu starou hájenku a v roce 1888 zde otevřel horský restaurant - Bouda na Černé pasece, později Černá bouda. Byl vždy o krok napřed před ostatními podnikavci z okolí. Zatím co hospodáři ze Zinneckerových Bud nebo Zrcadlovek se spokojili nadlouho s přístavbou prosklené verandy a provizorní noclehárny a ještě na přelomu 19. a 20. století byl pro ně prostý příbor přebytečným luxusem, Bönschové investovali do neustálého rozšiřování a zkvalitňování služeb. Na klíčovém vyhlídkovém místě přistavěli věž s panoramatickým zrcadlem a dalekohledem, udržovali sáňkařskou dráhu i pověst vyhlášené kuchyně. Syn Karel koupil roku 1925 Zrcadlovku a v každé skupině bud, kromě Malých Pardubických, které zůstaly až do roku 1945 turismem nedotčeny, vzniklo jedno velké pohostinské zařízení, což bylo pro danou lokalitu nanejvýš únosné. Na Velké Pardubické Boudy se přiženil děd velkoúpské legendy Friedricha Kneifela Ignác, jeden z dalších majitelů přejmenoval hlavní boudu podle blízkého Černohorského rašeliniště na „Boudu na mechové louce" /Mooswiesenbaude/. S výstavbou první visuté lanové dráhy v ČSR z Janských Lázní na Černou horu v roce 1928 se mnohonásobně zvýšil počet návštěvníků a na vrchol přišli investoři s kapitálem odjinud. Byla to především Čs. obec sokolská, která v návaznosti na lanovku postavila na Volských Boudách, ležících až dosud mimo hlavní turistické cesty, na vyklučeném lesním pozemku hraběte Czernin - Morzina stylovou čtyřposchoďovou roubenou Sokolskou boudu. Její první nájemce Jan Černý z Orlických hor po pěti úspěšných sezónách postavil na místě níže položené Volské Boudy čp. 45 honosný Horský hotel, v jehož dosud zachovalém prezidentském apartmá několikrát pobývali i oba prvorepublikoví prezidenti. Ani dědici Roberta Bönsche nelenili a ještě před dokončením lanovky zahájili výstavbu zcela moderní nové Černé boudy. Pohnutý osud vrcholových bud v době válečné okupace i etapu odborářské rekreace po ní, si už mnozí čtenáři pamatují.

In: Veselý výlet 18/2002