Černá hora se od ostatních kopců a kopečků v Krkonoších po staletí příliš nelišila. Teprve před 70. lety si připsala významný primát. Dychtivé turisty začala tehdy z Janských Lázní do centra Krakonošova království vozit za čarokrásnými výhledy první visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR. Celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m patřila zároveň k nejdelším ve střední Evropě a v době svých abrahamovin byla dokonce nejstarší provozuschopnou lanovkou bez rekonstrukce na světě!
Po laně nahoru, dolů
Projekt tehdejšího vedení firmy „František Wiesner, strojírna Chrudim," našel příznivou odezvu jak na ministerstvu železnic, tak u majitele většiny pozemků, hraběte Čermína. Pak už to šlo ráz na ráz. Jednotlivé historky z výstavby jsou návštěvníkům Krkonoš všeobecně známy a patří dodnes k lanovkářskému folkloru: Jak do vymýceného průseku nastoupily nejprve ženijní jednotky čsl. armády a postavily 29 dřevěných podpěr provizorní lanovky. Jak zaměstnanci české filiálky firmy „Wayss a Freytag z Frankfurtu n. M." betonovali patky za každého počasí pod přístřešky z chvojí, za vydatného přitápění koksem. Jak čtyřicetitunové cívky s lanem z „Westfálského drátěného průmyslu v Hammu" musely být přes most ve Svobodě nad Úpou ručně převíjeny z jedné na druhou, či jak musela být kola armádních tahačů s neobvyklým nákladem podkládána celou cestu do Janských Lázní silnými ocelovými pláty, aby se nebořila do vozovky. Od započetí výkopových prací až po slavnostní zahajovací jízdu všech Very Important Persons v čele s ministrem železnic 31. 10. 1928 uběhlo pouhých 15 měsíců.
Takovým tempem se její moderní následovnice s čtyřmístnými kabinkami a oběžným systémem provozu rozhodně pyšnit nemůže. Pomineme-li, že nový průsek byl připraven již v roce 1963, počítá se její výstavba od podzimu 1969 do zahájení provozu 1. března 1980 na ostudně dlouhých jedenáct let. Za to současný majitel, společnost Mega plus jistě nemůže a snaží se poskytovat všestranné a kvalitní služby. Laťka je však vysoko! Jen velmi staří pamětníci si vzpomínají, jak mohli na jedinou jízdenku z Hlavního nádraží v Praze dojet až na Černou horu i s přestupem ve Svobodě n. Ú. na autobus a v Janských Lázních na lanovku. Při současném zaplacení zpáteční cesty dokonce se značnou slevou. Legendou z dob, kdy slova jako stavovská čest měla zvuk ryzího kovu je i životní příběh Václava Číhy. U lanovky začínal jako vojín při stavbě té pomocné vojenské. Zemřel jako zkušený a uznávaný náčelník v roce 1965.
/Tisíce cestujících si uchovává v paměti neopakovatelný dojem z krásného výhledu do kraje. Moje osobní nejsilnější vzpomínka se naopak pojí s viditelností téměř nulovou. Bylo to v prosinci v třiašedesátém, nutně jsem potřeboval na Sokolskou boudu a lanovka celé odpoledne stála kvůli nepřízni počasí. V pozdním večeru, při chvilkovém uklidnění větru, se partě televizních techniků, kteří jeli střídat směnu na vysílači umístěném rovněž na Sokolce, podařilo lanovkáře doslova „ukecat" k poslední jízdě. Až do míjení kabin pohoda. Pak začalo peklo. Mlha, chumelenice a prudký nárazový vítr, pohrávající si s poloprázdnou kabinou brnkal i na mé výsadkářským výcvikem zocelené nervy. Virtuosní souhra pozdějšího dlouholetého náčelníka, tehdy strojníka Antonína Střihavky s průvodčím - kaskadérem Mirkem Duškem, který z otevřených dveří odhadoval siluety podpěr a určoval jediný možný okamžik k průjezdu, kdy se kabina zhoupla od sloupu, to je zážitek, na který nezapomenu./
Stará lanovka, která přinesla výrazné oživení turistického ruchu do celé oblasti a měla vliv i na výstavbu moderních bud na vrcholu - bezprostředně Sokolské a v roce 1935 i Horského hotelu - byla po ukončení provozu po roce 1980 demontována. Lví podíl na zachování sloupu č. 8 a unikátní dolní staniční budovy má její poslední náčelník ing. Komanec.
Myšlenka vybudovat ze staniční budovy lanovkářské muzeum se stává čím dál víc utopií. Úmysl janskolázeňského turistického oddílu ,vybudovat na výhodně umístěném stožáru rozhlednu, však nezapadl. Po několikaletých peripetiích s převodem majetku, byrokratických jednáních a schvalovacích řízeních, jej teprve loni realizovalo občanské sdružení Panorama. Technicky a finančně náročný projekt, na kterém se podílelo několik firem, zaštítil Eurotel Praha. Spolu s firmou Pegas má zde umístěnu vysílací stanici pro vaše mobilní telefony. Míla Tuček i Vráťa Vondra, které na rozhledně otevřené od letošního ledna zastihnete nejčastěji, vás rádi seznámí i s ostatními zajímavostmi téhle nevšední technické architektury, stojící jen pár kroků od horní stanice nové lanovky. 106 stupňů jednosměrného točitého schodiště vás vyvede na vyhlídkovou plošinu pro 30 osob ve výši 21 metrů od země do úrovně nosného lana původní lanovky. Celková výška stavby je téměř 26 m. Pro diváky ČT 2 se za hezkého počasí rozprostře důvěrně známý obraz. To, co vám vrčí nad hlavou, je totiž televizní kamera, nepřetržitě snímající kruhovou výseč, kterou na obrazovce můžete vidět živě každý den ráno v pořadu Panorama. Jen strojník na lanovce má tu podívanou na svém monitoru celodenně. Majitelé připravují na ochoz kruhový místopis a v budoucnu i dalekohled. I bez něho lze od černohorské televizní věže, za níž se v dáli skrývá Ještěd, ve směru proti hodinovým ručičkám indentifikovat Ralsko, Bezděz, Kozákov i Trosky, shluk typických kuželů Českého středohoří, jičínské tři krále Tábor, Bradlec a Kumburk, Pecku a Zvičinu, Chvaletice i „Kuňku" /Kunětickou horu/, zrcadlo vodní hladiny Rozkoše a na horizontu Českomoravskou vysočinu, Orlické hory, Jeseníky s Pradědem, Kralický Sněžník, Bor a Hejšovinu z Babičky - jinak Góry Stolowe, pod sebou pak klikatící se zabydlená údolí Malého Labe, Labe a především Úpy od Svobody po Trutnov, Královecký Špičák obklopený bábovkami Vraních hor a nakonec fotogenickou část východních Krkonoš od Rýchor přes Lysečinský a Dlouhý hřeben na Růžovou horu a Sněžku jako na dlani. Pak ještě Studničná, lavinové srázy Modrého dolu, placka Luční hory a kruh je uzavřen. To vše při hezkém počasí každý den odpoledne, o víkendech od 10 do 17 hodin. A jak zdůrazňují průvodci, za vstupné stejně dostupné pro všechny „zeměkoulany".
In: Veselý výlet 12/1998