Opat Kašpar z kláštera cisterciáků v Krzezsówě povolil rychtáři Jakobu Rabe z pruské příhraniční vesnice Opavy dobývat uhlí v okolí Žacléře 15. srpna 1570. Tak jest psáno. Opravdový rozvoj těžby černého zlata nastal ale až ve století 18. a 19. Na rozsáhlém ložisku zmáhaném sítí štol Egydi, Josefi, Prokop, Karel, Vilemína a řadou dalších, vznikly po roce 1811 i svislé šachty Marie, Julie, Eliška, Františka a Jiří. Již koncem 19. století se jednotlivá těžařstva spojila do Západočeského báňského akciového spolku. V roce 1950 vznikl sloučením několika jam nynější důl Jan Šverma, nejstarší důl na černé kamenné uhlí v Čechách. V té době začala být hloubena i hlavní těžní jáma Jan, které chybí jen docela málo metrů do rovného kilometru. Zhruba 600 horníků z téměř 900 zaměstnanců dolu vyváželo na světlo boží 200 - 250 tisíc tun uhlí za rok. Přechod na tržní hospodářství odhalil ekonomickou neúnosnost další těžby. Žacléřské hlubinné hornictví je po více než 400 letech od 31. 12. 1992 už jen historií. V zemi zůstalo nejen 8 a půl milionu tun vytěžitelných zásob, ale také víc než 77 km chodeb a překopů na rozloze 10 km2, které je třeba postupně zasypat.
V Žacléři se zase fárá
Dlouhodobého úkolu se ujala firma Gemec s.r.o. Hrstka původních horníků postupně rozebírá použitelný důlní materiál a opuštěné chodby zaplavuje elektrárenským popílkem, který po odčerpání vody vyplní prostor kompaktním „porobetonem". Spoustu důlních zařízení je proto nutno ještě několik let udržovat v provozu. Tak se zrodil nápad zpřístupnit část rušeného dolu veřejnosti. Adrenalinové sporty jako bungy - jumping nebo padákové létání nejsou pro každého. Zažít ale malé dobrodružství sfárání, v Žacléři kdysi denní chlapský chleba, si může každý zdravý člověk starší 15 let směle dovolit. Atrakce se rozjela v lednu letošního roku a každé úterý a čtvrtek v 9 a v 11 hodin může exkurzi absolvovat vždy nejvýš 20 zájemců. Dobré je se telefonicky objednat předem. Naše tříčlenná redakční skupina se na zkušební procházku podzemím vydala 19. dubna. Mučivá otázka, zda si dole neumažu polobotky, mě pronásledovala až do areálu dolu, kterému vévodí 42 m vysoká těžní věž. Když nás ale směnový technik Luděk Vlček pozval na vstupní školení o bezpečnosti, včetně seznámení s obsluhou samozáchranného dýchacího přístroje, začalo mi docházet, že tady končí legrace. Ještě, že nás ujistil o dlouhých 300 minutách jeho účinnosti. Navíc prý nikdo na dole nepamatuje jeho praktické použití. Optimisticky naladěni přecházíme nádvořím k pokladně. Vstupenka je vkusná a 250 Kč se nám po vyfárání nezdá za ten zážitek zas tak mnoho. Následuje šatna a šok. Ta klasická s řetízky od stropu slouží jen opravdovým horníkům, pro nás chvilkové jsou připraveny poněkud civilizovanější šatní skříňky. Jinak je to ale „po hornicku" se vším všudy. Pěkně do naha a ustrojit do eráru - od archaických trenýrek, košile a ponožek, až po černé fáračky, čili hornické montérky, bytelné gumové holínky a gumové rukavice. Nezbytná přilba s bludičkou čelního světýlka a bateriovým zdrojem na opasku, přes rameno piksla se záchranným přístrojem a smích už nejde zadržet. Směje se i všudybyl pan Stuchlík, který tady a v lampovně kraluje. S podivnými cejchovacími kleštěmi v ruce si nás ostřížím zrakem prohlíží. Naštěstí jimi cviká jen chybějící dírky do opasku těm zvlášť vychrtlým. K baterii a dýchacímu přístroji dostáváme v lampovně proti podpisu i tradiční plechovou známku s číslem. Ta zůstane v cáchovně zavěšená na orientační tabuli, dokud opět nevyjedeme na povrch. Osvědčené, jednoduché a dokonalé. Těžní klec je železné monstrum o čtyřech etážích, každá pojme 15 lidí nebo dva hunty - důlní vozíky. V těžbě dokáže uhánět rychlostí 16 m /vt. S námi se se skřípotem a vrzáním „plouží" rychlostí sotva poloviční až do přístupného čtvrtého patra v hloubce 250 m. Ta pod námi se již postupně zaplavují. Vstupní jáma Jan je zároveň vtažná. Jí proudí do spleti chodeb neustále čerstvý vzduch. To vysvětluje i trochu nečekaný průvan. Mrtvou muzejní expozici ale nečekejte. Všechno je tu autentické a přes „starožitný" vzhled i funkční. Chodby jsou poměrně prostorné, zabudované ocelovou výztuží s betonovými pažnicemi nebo dřevěným obložením. Přesto se po několika krocích mazlavým blátem naučíte vertikálně šilhat: jedno oko hlídá prostor nad hlavou, druhé pod nohama. Občas míjíme na kolejích seřazené železné vozíky naložené materiálem. Procházíme přes větrné mosty /komůrky z obou stran opatřené těžkými železobetonovými vraty - lahůdka pro klaustrofobiky/. Lechtivé mrazení v zádech mě každou chvíli nutí k ohlédnutí. Pichlavá světélkující očička permoníků jsem ale nespatřil. Navštěvujeme čerpací stanici, kde mohutná čerpadla zajišťují koloběh důlní vody a remisi loko - minidepo důlních lokomotiv. Gumáky těžknou závažím lepkavé hmoty, přilba nesedí a řemen samozáchranného přístroje začíná tlačit do ramene. Člověk si náhle uvědomí, že by při tom všem měl ještě pracovat a v duchu se sklání před hornickým řemeslem. Ještě podejít řadu vaniček s vodou, umístěných ledabyle u stropu a vůbec ne proto, aby průchozím nekapalo za krk! Je to protipožární uzávěra. Nemá cenu si něco nalhávat. V uhelných slojích, se jak známo, tvoří výbušné plyny. Bezpečnostních opatření není nikdy dost. Proto ustavičné větrání, hrázové dveře a přísný zákaz otevřeného ohně. Proto jste museli odložit v šatně fotoaparáty a dokonce i digitální hodinky. Při zpáteční cestě se klec jakoby náhodou prudce zastaví a pěkně zhoupne. Jen šibalské ohníčky v očích štajgra Engelberta Kirsche, který nás celou dobu provázel, napovídají, že stejnou kulišárnu můžete očekávat i od jeho kolegy Bohumila Feesta. Oba jsou profesionální horníci /náš průvodce dokonce i to štajgrování zdědil po otci/, jak je v Žacléři tradicí, hovoří plynně německy a dobře vědí, co si mohou dovolit. Na povrchu čeká ještě prohlídka strojovny, odevzdat panu Stuchlíkovi výstroj a hupky pod sprchy. Brali jsme to docela svižně; i tak počítejte s dobrými dvěma hodinami. V budoucnu se má vyhlídková trasa přestěhovat do 1. patra, kde by měla podle plánu ředitele žacléřského závodu firmy Gemec Karla Novotného, zůstat natrvalo. Peníze jsou ale opravdu za vším. Nově otevřený povrchový důl na nedalekém kopci Jiří, výroba tvárnic suchého zdění a další aktivity, musí na tuto službu turistům vydělat. Lákavé nabídky zpestření pobytu v Krkonoších jistě využijí návštěvníci zblízka i daleka. Může být však zajímavá i pro účastníky letošního sjezdu rodáků 6. července v Bernarticích. Zdař Bůh.
In: Veselý výlet 14/1999