Freiheit

Nejsevernější výspa někdejšího vrchlabského panství s poetickým názvem Sedmidolí, olemovaná zemskou hranicí, je dnes jednou z částí Špindlerova Mlýna. Jižní svahy hraničního hřebene zde spadají do rozevřené náruče dvojjediného Labe. Toho „pramenného", řítícího se dolů přes 35m vysoký Labský vodopád z Labské louky a Bílého, sbírajícího pramínky na Úpské rašelině, aby se navzájem setkala u Dívčí lávky. Odvěká chlouba Sedmidolí, rozsáhlé horské hvozdy, nesou dosud patrné jizvy po pustošivé vichřici v roce 1966. Hluboce zaříznutá údolí potoků, napájejících obě labská ramena, jsou ve zhruba poledníkovém směru souběžně rozložena v prostoru vymezeném /s přimhouřením oka/ Labskou boudou na jedné a Boudou u Bílého Labe na druhé straně. V souladu s názvem území je jich opravdu sedm: Pudlava, Dvorský, Medvědí a Červený potok, Hřímavá bystřina, Čertova strouha a Stříbrná bystřina.

Kdysi bohatý lovecký revír /ne náhodou zde vydržel poslední medvěd na české straně hor až do roku 1726/ je podél většiny potoků protkán již po staletí osídlenými lučními enklávami. Potomci alpských kolonistů, především dřevařů a horníků, tady již od 17. století zakládali nejprve letní boudy. Z mnohých vyrostla současná věhlasná pohostinská zařízení, mnohé dodnes nesou ve svém názvu jména svých zakladatelů či pozdějších nájemců. Příjmení Adlof, Brádler, Kraus, Erlebach, Hollmann, či Špindler, lze v údolí jinošského labského veletoku vystopovat v historii téměř každého stavení. Martin Erlebach tak dal jméno Martinovce, David Kraus Davidovým boudám; jsou tu Brádlerovy boudy, Erlebachova, Adolfova, Špindlerova. Právě pro citlivé sepětí dávných obydlí s okolní přírodou je Sedmidolí, ležící v samém srdci Krkonoš, na pomyslné čáře procházející sníženinou Slezského sedla, která je dělí na část východní a západní, považováno znalci i prostými horáky za krkonošské „rodinné stříbro". Více než suchý výčet topografických faktů napoví lidský příběh obyvatel některé z bud. Nabízejí se ty nejznámější a největší z hřebenovek s pestrou historií: Petrova bouda, Špindlerova bouda, Martinovka... Důvodů, proč jsem zvolil jednu z těch méně známých, Erlebachovu boudu pod Malým Šišákem, je hned několik. Tím hlavním je současná výstava fotografií „Bejvávalo na horské boudě" v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí, kterou můžete ještě do konce ledna navštívit. Přes padesát pečlivě vybraných snímků z unikátní kolekce cca 250 skleněných negativů, dokumentuje obyčejný život na jedné typické krkonošské boudě začátkem našeho století. Nasnímal je syn tehdejší majitelky staré Erlebachovy boudy Reinhard Erben v letech 1905 - 1910, krátce před tím, než navždy zmizel ve vřavě I. světové války. Koncem 60. let je osvícená vedoucí tehdy již rekreačního zařízení podniku Centrotex paní Chudomelová objevila v jedné z třináctých komnat letitého stavení a prozíravě je nabídla Krkonošskému muzeu.

Skupina bud ve Slezském sedle, nazývaná v minulosti souhrnně jako Špindlerovy, vyrostla podél staré obchodní a celní cesty spojující obě strany Krkonoš, většinou na základě parcelace vrchlabských panských dvorů po zrušení nevolnictví v roce 1781. Nejstarší z nich, starou Erlebachovu boudu, postavil, veden osvědčenými zkušenostmi s osou hřebene sedlové střechy ve směru vrstevnic, Ignac Hollmann už roku 1784. Jeho dědicové zde hospodařili přesně sto a jeden rok. Jméno jí dal ale Franz Erlebach, který ve Svatém Petru, podle vzoru svých předků, dovezeného z dávné alpské domoviny, vyráběl sněžnice pro boudaře a lesní personál. Ten ji koupil v roce 1885. Jeho dcera Karolina se provdala za Erbena, nájemce Boudy prince Jindřicha, postavené roku 1889 kus za hraniční čarou nad Velkým rybníkem. V roce 1914 oplakala již zmíněného jediného syna , manžel nešťastně zahynul při výbuchu agregátu na svítiplyn o rok později. Chlapská ruka je na boudě v horách nutně potřeba, a tak se nikdo moc nedivil, když boudařka Erbenová adoptovala statného jihočecha z Českých Budějovic, který do tohoto koutu Krkonoš nastoupil v roce 1919 k finanční stráži. Šuškalo se potají, že mazaná horákyně tak chtěla pojistit své pašerácké řemeslo. V té době podél hranice pašoval skoro každý. V malém však hlavně ženy, které byly s několika lahvičkami kořalky nebo piksličkou cukerínu, ukrytými v záhybech sukně, méně nápadné. Příběh Františka Kukačky, který přijal dívčí jméno své adoptivní matky, je příběhem člověka, který se dokázal dokonale sžít s novým prostředím. Jako hoteliér byl „Kukuk Erlebach" váženým a uznávaným špindlerovským občanem. Osobně vozil Dr. Eduarda Beneše při jeho návštěvách Petrovky a jistě nejen proto, že byl předsedou více než 60 povozníků s koncesí ve Špindlerově Mlýně. S manželkou, vídeňskou Češkou, vyhnanou z města valčíků do domovského Trutnova po rozpadu Rakousko - Uherska, vtiskli svou pečeť za pouhých 6 let i pronajaté Boudě u Dívčí lávky. Na vlastnoručně vylovené pstruhy ze sádky, upravené okamžitě v hotelové kuchyni, vzpomínali hosté ještě dlouho. Stejně jako projíždějící kočí na vzorně udržovanou cestu a pohostinné okénko s připravenou osminkou žitné na účet pasažéra. Těch bylo na frekventované křižovatce cesty do Labského dolu a roku 1914 italskými „ostrými hochy" postavené silnice na Špindlerovku, stále dost. Po mobilizaci v roce 1938 opět v čs. uniformě, dokázal starousedlíky již dávno přijatý horal, zásobovat proviantem české vojáky na hájence pod Slezským sedlem, respektován i zfanatizovanými bojůvkami „freikorpsu". Válku přečkala rodina na staré Erlebašce, v důvěrném příbuzenském prostředí. Vždyť i sousední Gabi bouda, pojmenovaná po Gabriele Erbenové, patřila k rodinnému klanu. Zrušený hotel Palast v Berlíně poskytl díky jedné z příbuzných vydatnou finanční injekci na postavení moderní boudy ve 20. letech. To vysvětluje i stříbrné servírovací nádobí se značkou zaniklého hotelu v jejím vybavení. O horácké podnikavosti Františka Kukačky svědčí i kvalitní stavební kámen nalámaný v blízkém lomu během války a hráně dřeva připravené na výstavbu nové boudy. Poválečná léta však podnikání nepřála. Podle předávacího protokolu z 10. 10. 1961 přešla nakonec bouda do socialistického vlastnictví. Jen ten, kdo tu pokřivenou dobu zažil, dokáže pochopit pocit ponížení a bezmoci, kdy je na každý důvěrně známý předmět upevněn štítek s evidenčním číslem a bývalému majiteli, pokračovateli rodové tradice mnoha generací, je „laskavě" povoleno o něj nadále vzorně pečovat. S výstrahou, že jakékoliv poškození či ztráta, mu bude předepsána k úhradě. Současná Erlebachova bouda, postavená národním podnikem Centrotex v roce 1984, postrádá mnohé z nostalgického kouzla své předchůdkyně. Přesto zřejmě manželé Tomáškovi, kteří ji provozují, cítí duchovní odkaz místa. V její těsné blízkosti byl v říjnu 1999 z jejich popudu umístěn kamenný reliéf, zobrazující betlémský výjev. Má připomenout slavnostní atmosféru výročí 2 000 let od narození Krista, oslavit rodinu a vztah člověka k přírodě.

In: Veselý výlet 15/2000