Díky první písemné zprávě o osadě Nový Svět z r. 1712 /původně nejspíš Nový Les - oba výrazy jsou v chrčivé němčině tehdejších horáků snadno zaměnitelné/ můžeme odhadnout i stáří harrachovské sklárny. Po zániku sklárny v nedalekém Rýžovišti ji pravděpodobně krátce před tímto letopočtem založil huťmistr Eliáš Müller. Jediná na české straně Krkonoš získala světový věhlas a vydržela v aktivní činnosti jako druhá nejstarší sklárna v Čechách dodnes. V roce 1764 ji koupil hraběcí rod Harrachů, pod jejichž značkou velkého H s korunkou a letopočtem 1712, znají ušlechtilé tvary foukaného skla a nekonečnou škálu broušených vzorů, zákazníci všech světadílů. Na tři tradiční pilíře proslulosti harrachovského skla - tvůrčí vynalézavost, řemeslnou zručnost a prvotřídní kvalitu - oceněné mnoha medailemi ze světových výstav a reprezentované zvučnými jmény výtvarníků minulosti /vzpomeňme alespoň ryteckého virtuosa Dominika Biemanna/ i nekonečnou řadou bezejmenných sklářů, chce navázat JUDr. Novosad, majitel podniku od roku 1993.
Novosvětská
Lákavou podívanou pro milovníky skleněné krásy i pro její prosté uživatele, jsou při návštěvě Krkonoš, stále vyhledávanější exkurze přímo do výrobních hal. První dvě překvapení vás očekávají hned při seznamovacím pohledu z proskleného ochozu. Ti tam jsou pupkatí tatíci s nezbytným tuplákem piva z televizního seriálu nedávných let. V huti převládá mládí. V plážových kraťasech a tričku krouží kolem sálajících pánví, jako by to ani nebyla namáhavá dřina. Na zvýšeném pódiu pecí se i ten nejneohrabanější hromotluk změní v baletku s tisíckrát nacvičenou úspornou krokovou variací. A kamenný Floriánek, patron všech ohnivých řemesel, bdící na čelní stěně, má stejně jako před stoletím svou putýnku stále v pohotovosti. Naši, převážně zahraniční skupinku návštěvníků, okouzlil svou bezchybnou němčinou a zasvěceným výkladem průvodce Herbert Burger. Aby ne! Syn skláře, sám 38 let sedával za jedním strojem zdejší brusírny. Jeho rukama prošel i obří broušený pohár pro Japonce Kasaie, mistra světa v letech na lyžích. S brusičem Marcelem Košatkou pracovali na tomto skvostu tři měsíce. Věrnou repliku poháru zapůjčila sklárna harrachovskému muzeu lyžování, třetí si dodatečně objednal movitý japonský klient. Mě osobně zasvěcoval do tajů provozu huťmistr Mikláš. Ale opravdu stačí jen se dívat. U dvou plynových pecí pro tavbu sklářského kmene, které nesmí nikdy vyhasnout, s celkem 14 pánvemi, rozeznáte po chvilce i jednotlivé dílny - sklářské party, podle náročnosti výrobku tří až šestičlenné. Jeden nebo dva foukači nabírají na píšťaly sklovinu, rozžhavenou na cca 1 260° C. Zatím co první svaluje a rozfukuje baňku, druhý vyfoukne kalich budoucí sklenky do připravené dřevěné formy. Pomocník udržuje vláčný výtvor v osové rovině než jej převezme první mistr. Lavice, na které sedí, se od své historické pramáti liší jen drobnými vylepšeními. Obklopen ohněm z plynových hořáků či přídavné pícky - trumlu, tvaruje pomocí kamínku - drobné dřevěné formičky nebo nůžek a pinzet t. zv. štýlek neboli stonek. Specialitou zdejších mistrů je stonek s uzlem. Trubičkou, zavěšenou na krku, připomínající hmyzí sosák, podle potřeby jednotlivá místa ofukuje a chladí. Jemu, stejně jako dýnkaři, druhému mistrovi, který mezi dvěma prkénky roztáčí dýnko, podává na želízku přesně odhadnuté množství skloviny „kajrák", zpravidla nejmladší člen dílny. Hotový výrobek i s píšťalami putuje lanovkou do rukou ženské obsluhy temperovací pece. Zde se během téměř dvou hodin ochladí z 500°C na teplotu prostředí. Zbývá odříznout vrchní konstrukční část, bystrým okem sestavit 4, 6, či 12 kusovou soupravu /což při stejnosti série, z níž je přesto každý kus originálem, není zrovna lehké/ a může se expedovat. Foukané nápojové sklo je hlavním programem hutě.
Žádný materiál zatím nedokáže zaručit při tvarování tu nepatrnou mezivrstvu páry, která vytváří dokonalý a lesklý povrch, jako dřevo. Proto ve formárně dva formaři neustále soustruží do bukových špalků předlohy. Jejich trvanlivost limituje počet vyráběných sérií, většinou na 300 - 400 kusů.
Druhým zdejším provozem je 105 let stará brusírna. Se svým téměř původním zařízením, jediným svého druhu v Evropě, chráněná kulturní památka. U jednotlivých dřevěných stolic, poháněných vodní turbínou, čilou stařenkou z roku 1937, přes transmisi a důmyslnou soustavu kožených řemenů, sedí mlčenliví brusiči neboli kuliči. Na přírodním kameni vybrušují z 90% díly křišťálových lustrů. Zbytek náročných vzorů vzniká podle katalogů na přání zákazníka. Snaha majitele nabídnout návštěvníkům opravdu dokonalý zážitek, je vidět na každém kroku. Citlivě obnovený „Panský dům" se sklářským muzeem, nabízí historický průřez zdejší produkcí a stylová restaurace láká na staročeskou kuchyni. V bohatě zásobené prodejně cenově dostupných sklářských výrobků vám při nákupu nad 500 Kč dokonce odečtou vstupné. Tři pštrosí pera v erbu Harrachů i Harrachova zdobí průčelí opravené kapličky sv. Alžběty z r. 1732, s unikátním skleněným zvonem a oltářem z benátských zrcadel v areálu sklárny. Každý nemusí mít repliku některého exponátu z muzea s certifikátem /i ta možnost tu je/. Vidět vše na vlastní oči však stojí za to. Stačí se jen předem telefonicky objednat.
In: Veselý výlet 16/2000