Freiheit

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. Přesto jsem vždycky s neskrývaným obdivem vzhlížel k borcům, kteří si ta zahnutá čertovská prkýnka dokázali podmanit natolik, že jejich jména měla zvuk i mnohem dál, než jen za humny rodné chalupy. Krkonošské lyžování není, při vší úctě, jen mediální ikona Bohumil Hanč. Celá plejáda průkopníků „skijáckého" sportu, závodníků a závodnic s mezinárodním renomé i legendárních vítězů závodů slavných jmen, by pokryla několik textových stránek. Mnozí, kteří se do zlaté knihy lyžování zapsali výrazným písmem nejméně v celostátním měřítku, pocházejí i z našeho východokrkonošského regionu. Neocenitelné informace poskytl jeden z nich, rodák z Rennerovek Dr. Pepi Erben. Z těch, kteří se již dlouho prohánějí  po nebeských pláních jsem pro tentokrát vybral alespoň čtyři.

Prvním opravdovým lyžařským „králem" úpského údolí byl Adolf Berger z Janských Lázní. Všestranně založený lyžař se narodil 16. 6. 1894 ve Velké Úpě. Výrazně na sebe upozornil už v sezóně 1910 - 11 v juniorských soutěžích. Ještě před začátkem I. světové války pracoval u Eugena Bönsche na Luční boudě jako učitel lyžování. Rád se sázel a pak udivoval krkolomnými kousky, jako sjezdy ze Studniční hory do Obřího dolu, po něm pojmenovaným skalnatým srázem k Malému rybníku, či žlebem Sněžných jam. Efektní byly jistě i jeho skoky s minimálním rozjezdem ze střechy Luční boudy. To vše s hendikepem částečně nepohyblivé ruky následkem válečného úrazu. Vzhledem k postižení si vytvořil typický „Bergrův" skokanský styl s mírně upaženýma rukama. Po sňatku v roce 1920 se přestěhoval do Janských Lázní, kde působil jako lyžařský instruktor a zároveň provozoval obchod se sportovními potřebami s půjčovnou a opravnou saní a lyží. Každoročně obměňované nápadité smaltované odznaky jeho vyhlášené lyžařské školy v českém i německém provedení dokládají, že v obchodě žádné národnostní třenice neplatí a dnešními sběrateli jsou vysoce ceněny. Prosadil se jako vynikající běžec a později i úspěšný skokan. Začátkem roku 1921 vybojoval vítězství v běhu při prvním mistrovství HDW ( Hauptverband deutscher Wintersportvereine in der ČSR) v Janských Lázních a následně i „Zlatou lyži" v Oberstaufenu s titulem mistr Německa. (O dva roky později se stal nositelem téhož titulu jeho vrstevník, čs. olympionik Josef Adolf z Pece pod Sněžkou, majitel výstavné boudy na Zahrádkách, která se dnes jmenuje Čapkova). Berger byl kvalifikovaným odborným poradcem při stavbě janskolázeňského Krakonošova můstku na Středním hřebeni, svého času největšího u nás. V těsné blízkosti jeho doskočiště, téměř v centru lázeňského střediska, koupil později idylický roubený dům čp. 16 zvaný „Landhaus". V roce 1925 zde skočil tehdy rekordních 56 metrů a ve vrcholném závodě sezóny, uznaném dodatečně jako II. mistrovství světa, vybojoval po 4. místě v běhu i skvělé 5. místo ve skoku.

Bergerovým zdatným nástupcem se stal svobodský rodák Franz Wende (*3. 6. 1904). Jeho kolébka stála v chalupě čp. 60 na tak zvaném Školním vršku, přesto už z jeho prvního vysvědčení je zřejmé, že největší talent měl tento bednářský synek na tělocvik. Jen dva roky před jeho příchodem na svět představil místní průkopník lyžařského sportu, obchodník Josef Formann, udiveným spoluobčanům první lyže. Ty si pozdější idol svobodské mládeže, skokan a sdruženář Wende, oblíbil ze všeho nejvíc a od svých 18 let vyhrával jeden velký závod za druhým. Spolu s dalšími třemi závodníky německé národnosti organizovanými v HDW reprezentoval svou vlast ČSR na prvních ZOH 1924 v Chamonix a s 10. místem byl ve skoku nejlepší z našich. První ve střední Evropě přešel od strnulého postoje - stylu norských vzorů - k aerodynamickému předklonu, pro nějž se vžil termín „Hüttknick". Zúčastnil se tří MS, včetně toho v Janských Lázních v roce 1925, z nichž přivezl 2x bronz a další bodovaná umístění. Byl dvakrát armádním mistrem ČSR, dvojnásobným mistrem republiky, trojnásobným mistrem Polska a držitelem mnoha rekordů na skokanských můstcích v tuzemsku i za hranicemi. Jeho jméno nesl nejen skokanský můstek ve Svobodě nad údolím Janského potoka, ale „schöne Franz" se uhnízdil i v srdci nejedné dívčiny. Také on své umění uplatnil jako učitel lyžování na krkonošských boudách. Ve 30. letech např. vyučoval pokročilé lyžaře z řad klientely špindlerovského hotelu Buchberger ve stejnokroji tamější lyžařské školy Slalom: bleděmodrá větrovka nebo pulovr, tmavomodré pumpky nebo šponovky a žokejská čepice se štítkem. Na levém rameni výrazné trojúhelníkové označení se třemi propletenými „S" (Skischule Slalom). Za svou závodnickou kariéru nashromáždil na 200 ocenění - pohárů, plaket, medailí a diplomů. V létě se živil jako instruktor tenisu v Janských Lázních a Špindlerově Mlýně a po vystěhování do Německa i v Bad Harzburgu, kde v roce 1968 zemřel.

Miláček davů Gustl Berauer byl už sportovní hvězda se vším všudy. Jako většina horalů z Pece pod Sněžkou se 5. 11. 1912 narodil v chalupě na Hnědém vrchu tak říkajíc s lyžemi na nohou. Také on si nejspíš, coby mladý lyžařský instruktor a zároveň účastník plachtařského kurzu na Luční boudě v zimě 1929, stejně jako bratr Otto na dochované fotografii, zopakoval Bergrův frajerský kousek, tentokrát však se střechy nejvyšší pětipodlažní budovy. Jeho vrcholné výkony přišly v době převratných politických událostí na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Jako československý reprezentant se v barvách HDW zúčastnil ZOH v Garmisch - Partenkirchenu 1936, kde se představil coby nadějný talent hned ve třech disciplínách a MS v Chamonix 1937. Stihl ještě čtyři tituly mistra ČSR - dvakrát ve své parádní disciplíně, běhu na 18 km a dvakrát v alpské kombinaci. Po obsazení Sudet připojil pětinásobný titul mistra Německa a svůj největší triumf z února 1939, vítězství v závodě sdruženém na mistrovství světa v Zakopaném, kde jako první středoevropan prorazil dvěma perfektními skoky dosavadní hegemonii Norů. Skok byl údajně jeho slabinou. Díky norskému trenéru Johannu Schiefloe překonal tento, podle dobového tisku „největší německý lyžař všech dob", paradoxně jako první skokan německé národnosti na můstku v Planici v roce 1940 bájnou hranici 100m. Zvítězil v severské kombinaci i na mistrovství světa v Cortině d´Ampezzo 1941, které však bylo rozhodnutím kongresu FIS v roce 1946 anulováno. Se svým bratrem Ottou, u něhož byl přes léto zaměstnán jako řidič, neméně zdatným lyžařem, stojícím však vždy poněkud v jeho stínu (lyže ovládal samozřejmě i jejich nejstarší bratr Adolf) se v Peci pod Sněžkou těšili z popularity nebývalých rozměrů, se kterou se dá srovnávat jen velmi vzdáleně věhlas bratrů Ivana a Míly Sochorových o několik desetiletí později. Společně s mnoha mladými sportovci té doby podlehl i Gustav Berauer vábničce nacionálního socializmu a za druhé světové války sloužil v hodnosti praporčíka u elitního oddílu horských myslivců Wehrmachtu. Na frontě jej těžce zranil výbuch granátu s trvalými následky do konce života. V letech 1952 - 70 byl vicepresidentem Německého lyžařského svazu a čtyři roky též členem presidia Sportovního svazu NSR. Dlouhá léta předsedal komisi FIS pro závod sdružený. Zemřel 18. 5. 1986 v bavorském Schliersee.

Věčně rozesmátou, drobnou, sportovně vyhlížející dámu jsem před lety často vídával v Trutnově. V zimě většinou až do vysokého věku s běžkami přes rameno. Že je to zasloužilá mistryně sportu Květa Lelková, jsem se kuriózně dozvěděl právě v den svých narozenin. Jednoho 27. října jí totiž rozjuchaná parta turistů na starém trutnovském autobusovém nádraží rovněž přála k narozeninám. Květa se narodila v Havlovicích, které s Krkonošemi pojí řeka Úpa, v roce 1908. Ze zahradnictví svých rodičů odešla jako vazačka květin do Prahy. Zde absolvovala při zaměstnání v kanceláři Svazu lyžařů večerní kurzy účetnictví a psaní na stroji. Od mládí se věnovala lyžování, ale též atletice, plavání, cyklistice. Aktivně hrála házenou, spoluzakládala ženské fotbalové družstvo Slavie Praha, běhala přespoláky. Po válce vedla krátký čas lyžařskou školu v Tatrách. V roce 1948 se vrátila do rodné vsi, kde bydlela v domku č. 89 na Horním Konci. Do ukončení své aktivní závodnické kariéry v roce 1953, v níž absolvovala téměř 400 startů v různých sportech, dokázala vybojovat celkem 12 titulů mistryně republiky. Z toho 6 individuálních v běhu na lyžích, včetně toho historicky prvního v ženské kategorii z roku 1937 a 3 v trojkombinaci (běh, sjezd, slalom). Navíc i dva tituly mistryně NDR. Za trenérskou a cvičitelskou práci obdržela řadu státních vyznamenání. Od založení ženské běžecké sekce FIS v roce 1965 byla 8 let její členkou. Čestnou členkou pak od 1978 až do své smrti 27. 8. 1986.

Všichni jmenovaní měli lyžování alespoň ze začátku jako svého koníčka vedle zaměstnání, bez speciálního tréninku, s vybavením z našeho pohledu víc než primitivním. A co je především hodno obdivu - pokud nebyli všestrannými sportovci, všestrannými lyžaři byli určitě.

In: Veselý výlet 27/2007