Stalo se to prý 6. května 1006. Před rytíře Albrechta z Trautenberka, dlícího v té době na žacléřském hradě, předstupovali zbrojnoši, vyslaní na průzkum do okolních hvozdů, aby mu vyprávěli své zážitky. Jeden z nich, řečený Jonch Hockowa se pochlubil: "Našel jsem v lesích na míli od vysoké černé hory teplý pramen, jehož blahodárné účinky jsem na vlastním těle vyzkoušel. Abych k němu cestu opět nalezl, vysekal jsem do kůry stromů mnoho značek." Dobře naladěný pan Albrecht odvětil: „Protože se jmenuješ Jan a podle kalendáře je dnes rovněž sv. Jana, nechť pramen navždy nese tvé jméno." Od té doby se pramen nazývá Janův - tehdy Johannesbrunn.
Milénium s otazníky
Tak nějak popsal báji o jeho objevení trutnovský kronikář, malíř a kartograf a jistý čas i purkmistr města Trutnova žijící v 16. století, Simon Hüttel. Událost se ale historicky doložit nedá. Však byste ji v celkem věrohodné kronice města Trutnova, ve které Hüttel pečlivě zaznamenal děje od roku 1484 do roku 1601, a na kterou se odvolává většina pozdějších autorů, marně hledali. Snůška bájí a lidových vyprávění, pověstí místních i přejatých i výplodů vlastní bujné fantazie, pojednávající o dávné minulosti Trutnovska, zvláště o založení města Trutnova a okolních vesnic, je tzv. Vesnická kronika, Hüttelovi rovněž připisovaná. Ale kdo ví, když je známá jen z mnoha více či méně zdařilých opisů, z nichž ten nejstarší dochovaný je z roku 1654. Autor se v ní více než Kosmasem nechal inspirovat „lžikronikářem" Václavem Hájkem z Libočan, které oba nepochybně znal. Mnohé reálie své doby, snad pro zdání větší starobylosti a věřme, že s dobrým úmyslem, posouval až na samý práh tisíciletí. Zabydlil je fiktivními osobami, z nichž tou nejznámější je už zmíněný Albrecht z Trautenberka. Podle místní německé mytologie, přemožitel draka a zakladatel Trutnova, který měl na příkaz knížete Oldřicha vyčistit kraj od loupeživých band a osídlit jej svými lidmi. V umělém českém bájesloví z doby obrozenecké přebírá jeho roli vítěze nad obávanou nestvůrou osamělý rytíř Trut.
Líbivou a starobylou pověst o objevení léčivých pramenů má většina lázeňských míst ve světě. Tato je však nejstarší svého druhu u nás a datum jednou napsané je jistě dobrý důvod k oslavě. Zvlášť, když se letos tak pěkně zakulatilo. Že vřídlo nejspíš objevili hledači rud, snad dokonce už v tom 11. století, je docela jiná, bohužel také dosud nedoložená kapitola. Starý hamr, stojící u pramene, poprvé věrohodně zmiňovaný v souvislosti se zhoubným požárem v roce 1485, tuto domněnku silně podporuje. Dávno před tím, 8. července 1451 posvětil léčivou vodu, vyvěrající na pozemcích vlčických Zilvárů v níž se i vykoupal, papežský legát Aeneas Silvius Piccolomini. Asi to byl silný zážitek, když si jej pozdější papež Pius II. poznamenal do cestovního deníku. Zilvárové vřídlo provizorně zastřešili a již v první polovině 16. století zde postavili kapličku sv. Jana. O něco později i krčmu pro stále hojnější návštěvníky. Početná procesí přicházející za hojivými účinky zázračné vody ze Slezska i z Čech, šířila pověst svatojanských pramenů daleko do vnitrozemí. Opravdovým zakladatelem lázní s pravidelným provozem se stal Jan Adolf ze Schwarzenbergu. Vlčické panství i se Svatojanskou teplicí zabrané po Bílé hoře Adamu Zilvárovi, koupil od hraběnky Braunerové v roce 1675. V krátké době nechal postavit několik lázeňských budov a opravit starý mlýn na místě vyhořelého hamru. Pověřil také moravského zemského fyzika Ignáce Hetmayera k sepsání učeného pojednání - historicky první tištěné publikace o Janských Lázních. Vyšla v roce 1680 a vedle chemického rozboru minerálních vod přinesla i onu dávnou pověst, která se tak zapsala do širšího povědomí. I další Schwarzenbergové o lázně pečovali. V roce 1685 stálo kolem pramene s kapličkou vedle hlavní lázeňské budovy, hospody a mlýna už 22 nových domů. Lázeňská léčba, využívající v hojné míře klimatických faktorů, spočívala v podávání koupelí přímo v prameni nebo v dřevěných kádích, vyhřívaných rozžhavenými kameny s obsahem železné rudy. Běžné byly i pitné kůry. Široká škála léčených onemocnění se po staletí příliš neměnila. Převratnou změnu přinesla až moderní analýza pramenů v roce 1934. Profesor Oskar Baudisch z USA objevil shodné účinky, jaké má voda ve Warm Springs ve státě Giorgia, kde se v té době léčil americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Na základě jeho doporučení zde byla v roce 1935, jako první v Evropě, zavedena MUDr. Viktorem Sellnerem ze Svobody nad Úpou léčba následků po dětské obrně. To už veškerá lázeňská zařízení spravovala akciová společnost Janské Lázně, ustavená po I. světové válce. Po té druhé převzal veškerý její majetek stát, v jehož správě jsou lázně doposud. Datum údajného objevení pramenů 6. května, skrývá v sobě však ještě jednu hádanku. Podle církevního kalendáře se ten den až do roku 1960 opravdu slavil svátek sv. Jana v oleji, apoštola, evangelisty a mučedníka. O jeho mučednictví však vznikly pochyby a v uvedeném roce byl svátek úředně zrušen. Přesto jsou janskolázeňské svatostánky od první skromné kapličky až po současný katolický kostel, zasvěceny sv. Janu Křtiteli. Jeho narození se ale slaví 24. června. Zaplašme čertovské našeptávání, že Jan Křtitel je zároveň patronem hostinců a nejen misionářů, na něž si donátoři původní kapličky na daleké výspě v horách asi vzpomněli nejdříve. I když nejspíš za všechno může přece jen ta obyčejná, tryskající, životodárná voda.
Kdo chce, najde pověst zakódovanou nejnověji i do znaku města, slavnostně uděleném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR 5. prosince 2005. V červeno-stříbrně vpravo polceném štítě jsou v heraldické zkratce umístěny srozumitelné symboly, vystihující jméno, polohu i poslání jednoho z legislativně nejmladších krkonošských měst. Bambusová hůl ukončená křížem, hlavní atribut sv. Jana Křtitele, je narážkou na část názvu města. Doplňuje ho stříbrné vřídlo, obecně označující lázně a silueta modrého vrchu v němž pozná Černou horu snad i divák bez fantazie. Město tak po letitých tahanicích získalo vedle praporu i heraldický zdařilý a výmluvný oficiální symbol, který vedle historických znaků sousedů ze Svobody nad Úpou nebo Černého Dolu zdaleka nepůsobí méněcenně.
Při tradičním květnovém zahájení lázeňské sezóny, spojené letos s oslavami tisíciletí od objevení pramene, který znovu posvětil královéhradecký biskup Msgr. Dominik Duka, mohli návštěvníci Janských Lázní po oba víkendové dny 20. a 21. května shlédnout řadu atrakcí a doprovodných programů. Výročí bude připomínat jedinečná pamětní pohlednice a dvě výstavy, které potrvají až do září, takže je mohou navštívit i naši čtenáři. Živou neocenitelnou kronikou běžného dění v Janských Lázních posledních desetiletí jsou dokumentární fotografie Bohdana Holomíčka. Za 35 let pobytu ve městě nasnímal tisíce záběrů lidí a lidiček, janskolázeňských sousedů, pacientů i náhodných známých. Zlomek z nich představuje retrospektivní kolekce v předsálí kina Vlast, kterou autor slíbil průběžně obměňovat. Proměny architektury a dobový vkus nabízí výstava historických pohlednic a sběratelských kuriozit Janských Lázní ze sbírky Jana Hainiše a jeho přátel. Místní starousedlík Honza Hainiš shromáždil nespočet zajímavých památek z dávnější i zcela nedávné minulosti lázeňského střediska i krkonošského lyžování, jehož byl léta aktivním protagonistou. Pro výstavu v lázeňské Kolonádě, přístupnou volně během provozu, vybral ukázku více než sto let starých pohlednic, historických tiskovin a dobových suvenýrů, lahodících oku zasvěceného sběratele, lázeňského pamětníka i vnímavého laika. Škoda jen, že v Janských Lázních, stejně jako v řadě okolních míst není vhodný prostor, kde by podobní nadšenci jako on, své sbírky jistě rádi vystavili trvale. Uchovat paměť regionu je zvlášť u nás v Sudetech činnost stále ještě nedoceněná.
In: Veselý výlet 26/2006
Pozvánka na výstavy
Vedle jednorázových kulturních a sportovních akcí nabízejí Janské Lázně místním patriotům, pacientům s intimním vztahem k našemu městu i vnímavým návštěvníkům po celé léto až do konce září zajímavé výstavy. V Kolonádě je to instalace historických pohlednic a sběratelských kuriozit Janských Lázní ze sbírky Jana Hainiše a jeho přátel. Zdejší starousedlík, sportovec a dlouholetý sběratel se zájmem o historii svého bydliště a zimních sportů v Krkonoších, představuje zlomek své sbírky, která by si už dávno zasloužila důstojné místo pro stálou expozici. Některé více než sto let staré pohlednice známých, mnohdy k nepoznání změněných míst, dobové tiskoviny i úsměvné suvenýry dokážou zaujmout nechtěným kouzlem starých časů. Výstavu vhodně doplňují obrázky dalšího lázeňského občana Josefa Malocha. Na svých kresbách zachytil nejednu místní architektonickou zajímavost i poetické výseky okolní krajiny. Inspirující je rovněž soubor vystavených plánů na dostavbu náměstí nazvaný Janské Lázně v budoucnosti.
Fotografie Bohdana Holomíčka jsou neodmyslitelným fenoménem Janských Lázní už více než tři desetiletí. Kolekce nazvaná Lidé Janských Lázní vystavená v předsálí kina Vlast, kterou autor přislíbil občas obměnit, je retrospektivním výběrem z jeho rozsáhlého a z hlediska dokumentace místních událostí neocenitelného archivu. Za léta svého působení v Janských Lázních pořídil Bohdan tisíce a tisíce záběrů všedních okamžiků i slavnostních chvil a neznám žádnou zdejší domácnost, která by alespoň jeden jeho charakteristický velkoformátový snímek na levném dokumentárním papíru nevlastnila. Již od svého otevření budí výstava, která je vlastně živou obrazovou kronikou nebývalý zájem a na řadě snímků se poznávají celé rodiny. Být představitelem města, či kterékoliv místní instituce, Státních lázní ale především, intenzivně bych hledal cestičku, jak alespoň reprezentativní soubor co nejrychleji zakoupit pro budoucí pokolení. A to dokonce i v případě, že by osobitý umělec Holomíček nebyl špičkový český fotograf, všeobecně uznávaný v Evropě a známý díky několika profilovým výstavám i za oceánem.
In.: Fontána č. 6 - 7, ročník XVII - 12. června 2006