Freiheit

Trs rýchorských hřbetů, tvořící pomyslnou tečku za nejvýchodnější čás­tí Krkonoš, leží tradičně poněkud stranou masivního zájmu turistů. Těm, kteří na snadno dostupný hřeben, svou výškou jen málo přesahující 1 000 metrů nad mořem přece jen přijdou, nabízí okolní rozmanitá krajina plnou náruč zajímavostí. Především je to přírodní rezervace Rýchory, která ve vrcholové části pohoří vznikla v roce 1976 sloučením chráněných území Rýchorská studánka, Rýchorská květnice a Dvorský les. Vlivem geo­logické stavby, v níž se na rozdíl od krkonošského žulového masivu uplatňují hlavně krystalické břidlice - fylity, kvarcity a svory s vý­chozy krystalických vápenců při jejich úpatí a velmi drsného větrného klimatu bohatého na srážky, je celá oblast Rýchor přírodovědně velice zajímavá. V nejvyšších partiích najdeme nespočet druhů vysokohorské květeny, typické pro centrální část Krkonoš nejméně o 300 metrů výše. Míst­ní kuriozitou byly až do nedávna v jejich těsném sousedství pěstované kulturní zemědělské plodiny, brambory a oves. Chráněné závětrné plochy pak svou druhovou pestrostí s mnoha vzácnými a chráněnými rostlinami připomínají známé krkonošské zahrádky. Dokonalá iluze melancholického karpatského pralesa na vás dýchne mezi mohutnými buky Dvorského lesa. Bizarní růstové tvary velikánů, které lákají mnohé umělce s fotografic­kým aparátem k zachycení neopakovatelné atmosféry lesních zátiší, způso­bila zcela prozaicky lesní pastva dobytka v době jejich mládí a trvale extrémní počasí.

Umělecké snímky mistrů okamžiku Zdenko Feyfara, Jiřího Havla, Ctibora Košťála a dalších, z nichž mnohé nabízí galerie Veselý výlet, vznikly tady, na Rýchorách. Milovníci vyhlídek uvítají nejen krá­lovnu pohoří jako na dlani, ale i nevšední pohled na okolí Žacléře a část Vraních hor. Přátelé vojenské historie objeví i několik železobetonových pevnůstek z fortifikačního systému opevnění hranic před 2. světovou válkou. V Rýchorské boudě, jediném současném objektu na hřebeni, sídlí české středisko ekologické výchovy na Rýchorách, které nabízí pohoštění v bu­fetu i neubytovaným návštěvníkům. Veškeré krásy Rýchor lze vychutnat i při respektování zákazu vstupu do okolí chaty Sokolka, kde je chovná stanice tetřevů. Pracovníci KRNAP se zde snaží vrátit do přírody tohoto krásného ptáka, který byl v Krkonoších již téměř vyhuben. V minulosti se Rýchory pyšnily přízviskem "zlaté" dík nalezištím zlata, jehož dobý­vání je úzce spjato s historií Svobody nad Úpou. Není proto náhodou, že pro dnešní výlet na Rýchory volím cestu od svobodského nádraží. Přestože na šesti kilometrech překonáme převýšení 500 metrů, je to cesta poměrně pohodlná. Zelená značka, která nás bezpečně dovede až k cíli, u výjezdu z nádraží odbočí doprava podél hřbitova a na křižovatce na Sluneční stráni šikmo vlevo, po úbočí Kravího vrchu, lesem až na rozlehlé louky s prvním překvapivým výhledem na Sněžku. Mineme zbytky kapličky z dob, kdy lidé byli zbožnější, projdeme pentlemi označenou lokalitu, kde bota­nici ze správy Krkonošského parku pečlivě střeží genofond vzácných hor­ských rostlin, především orchidejí, a vydáme se vlevo po asfaltce. V místě, kde zelená značka asfaltovou cestu opět opouští, najdou ti po­zornější vpravo v zeleni keřů kamennou pamětní desku. Byla sem instalo­vána při zahájení provozu na nově zbudované turistické cestě od papír­ny v Maršově I. na Rýchory 14. 6. 1899. Rakouský krkonošský spolek v Maršově I. ji nazval jménem manželky svého sponzora a neúnavného pro­pagátora Krkonoš, místního továrníka Prospera Piette, Růženina cesta. Projdeme nedávno zalesněnou pasekou a stoupáme lesem až k půvabné Rý­chorské studánce. Kdo se z ní prý napije, bude se sem stále vracet. Náhorní planina s ostrůvky smrků a bříz, tolik připomínající anglický park, není dílem vynalézavého zahradníka, ale jednosměrných západních větrů. To však již míjíme Rýchorskou boudu a kráčíme si k nedalekému skalnímu výchozu pro sladkou odměnu. Vyhlídkové plato, na kterém ještě v polovině padesátých let stála tak zvaná Maxova bouda dovezená sem v r. 1892 coby výstavní pavilon z Prahy, vám nabídne jeden z nejkrásnějších pohledů na panorama východních Krkonoš s dominantou sličného kužele Sněžky. Uvědomíte - li si právě zde, tváří v tvář majestátu nejvyšší české hory, že člověk není pánem přírody, ale jen její nedílnou, ne však nejdůležitější součástí, není to důvod k mindrákům. Právě naopak, odejdete bohatší o nezapomenutelný zážitek.

Závan zlaté horečky, která se krajinou přehnala před staletími, na vás dýchne,  použijete-li k výstupu na Rýchory cestu od vlakové za­stávky v Mladých Bukách. Zeleně značená asfaltová silnice vede kolem hřiště až k hájence v Dolních Sejfech, kde lze odbočit vlevo ke koupališti. My však pokračujeme dál na křižovatku s modrou značkou nad Bystřicí, kde je informační tabule s mapou. Kousek zpět, ještě před betonovým mostem, na pravém břehu Zlatého potoka je kamenná studánka podobná kapličce. Pod jejím dnem je údajně ústí dědičné /odvodňovací/ štoly. Pozůstatkem po rýžování zlata jsou i kopečky navršené zeminy podél potoka. Půjdete-li však pár desítek kroků proti vodě, směrem k hluboko zaříznutému údolí se zbytky zaniklé obce Sklenářovice, doj­dete ke klenutému kamennému mostu. Jeho táhlé nájezdy i ladný oblouk jsou pečlivě rovnány z přírodního neopracovaného kamene. Stařeček roky odolával i těžkým nákladním autům při svozu dřeva. Dnes jej pomalu po­hlcuje okolní vegetace. Silnice, která změnila značení za modré, stoupá po vrstevnici nad pravým břehem potoka. Buky porostlý Bartův les s nej­vyšším bodem 732 m po levé straně cesty je protkán spoustou roklí a děr. Jsou to těžební rýhy, šachty a odvaly, které ruce horníků s primi­tivními nástroji hloubily a navršovaly po mnoho generací. V ostré za­táčce doleva, strážen dvěma stoletými javory, stojí mohutný pískovcový kříž s Ukřižovaným, postavený zde v roce 1878. Rozsáhlé stopy hornické činnosti provázejí silničku až k další zatáčce vpravo a nám nezbývá než žasnout nad rozsahem důlních prací a doufat, že se podaří vydat připravovanou publikaci Zlaté Rýchory, kde se dočteme víc.

In: Veselý výlet 2/2 - 1993