Freiheit

Vyznavačům mototuristiky, přijíždějícím do Krkonoš vlastními auty, se přímo nabízí obohacení svých zážitků o výlet do Polska. Jedním z klíčových námětů, na který stačí půlden v itineráři, je návštěva hradu Chojník, s nejkrásnějším kruhovým výhledem na téměř velehorské panorama severních svahů Krkonoš a do Jelenihorské kotliny. Z vý­chodní části hor je ideální přejet hranice přes Pomezní Boudy - Przelecz Okraj, ale pozor, hraniční přechod je jen pro pěší a osobní automobily. Asfaltová silnička prudce klesá ostrými serpentinami do Kowarského sedla, kde se napojí na bývalou "cestu hladu" z Kamenné Hory do Kowar. Za bochníček chleba denně ji v době odbytové krize textilních výrobků v roce 1855 stavěli hla­dovějící domácí tkalci z širokého okolí a pruský stát touto nouzo­vou akcí mnohým zachránil život. Dnes je tu nová široká asfaltka, po které dojedeme do staré hornické osady Kowary s výstavnými měšťanskými domy z 18. stol, zajímavou klasicistní radnicí a milým připomenutím domova v podobě sochy českého barokního světce Jana Ne­pomuckého z r. 1725. Náš cíl je však jinde. Po odbočení vlevo pro­jedeme rázovitými osadami Ściegny, Milków a Sosnówka. Sotva stačíme vychutnat kontrast okolní krajiny, kdy vpravo se rozprostírá širo­širá rovina s aglomerací Jelení Hory v mlžném oparu obzoru, posetá rybníky a vlevo se vypínají strmé srázy krkonošských velikánů, do pozdního jara, ale mnohdy i v létě věnčené zbytky sněhu, svou mo­hutností tolik odlišné od domácích kopečků, vyhoupne se v dáli před námi charakteristická silueta.

Orlí hnízdo slezského šlechtického ro­du Schaffgotschů - hrad Chojník. Ještě nás čeká Podgórzyn a pak už jen parkoviště v Sobieszówě. Kdysi vyhlášené letovisko ležící na úpatí hory Chojník, jedné ze dvou samostatných enkláv Karkonoskiego parku narodowego, je výchozím bodem mnoha cest do západní části po­hoří. Doporučuji navštívit nedaleké sídlo Správy parku, kde je i Krko­nošské muzeum /otevřeno denně mimo pondělí od 10 - 16 hod./. Bohužel se tu již nenabízejí horští vůdci s nosítky jako v minulosti, a tak nás čeká slabá hodinka turistiky. Od pokladny parku vedou dvě znače­né cesty: červená - celkem pohodlná i když trochu delší, stoupá pů­vodní horskou bučinou asi 5o minut, černá - pro mladší a zdatnější, šplhá příkře přes Zbujeckie skaly porostlé bory a ušetří vám 10 mi­nut. Pohled shora do Piekielnej doliny stále ilustruje jednu z dávných bájí, které se k hradu pojí. V jejím skalnatém jícnu prý skončilo svůj život mnoho udatných rytířů. Krásná ale pyšná Kunigunda se tak zbavovala nechtěných ženichů, když jim jako podmínku sňatku uložila nesplnitelný úkol, přejet na koni po hradním cimbuří. Jen jeden to dokázal, princezninu ruku však odmítl. Ta uražená ve své pýše skončila svůj život skokem do hlubin.

Stavby i obvodová zeď překvapivě rozložitého hradu dokonale opisují konfiguraci žulového podloží. Již koncem 13. stol. jej počal budovat svídnicko-javorský kníže Bolko I. Císař Karel IV. ho o sto let později daroval Gotsche Schaffovi, zakladateli hraběcího rodu Schaffgotschů, ze kterého se během let stali největší magnáti Dolního Slezska, a který spravoval tuto část Krkonoš nepřetržitě až do roku 1945. Početná větev rodu půso­bila i v Čechách, což dokládá nejen Schaffgotschký palác v Praze, ale i výskyt jména mezi majiteli panství Adršpach, Horní Maršov, Hostinné, Lázně Bělohrad, Dohalice a další. Slezsko patřilo po sta­letí k zemím České Koruny a o vzájemných vazbách vypovídá i osud jed­noho z nejslavnějších příslušníků rodu, důvěrníka Albrechta z Valdštejna, ge­nerála jezdectva Hanse Ulricha Schaffgotsche. Jako protestant byl v Řezně za údajnou zradu císaře sťat mečem 26. července 1635. Poručníkem jeho dětí se stal pozdější majitel panství Vlčice, k němuž patřily i Janské Lázně, Jakub Weyher z Marienburgu. Na prostorném nádvoří neunikne vašemu zraku zachovalý unikátní pranýř.  Nehluboké cisterny na vodu vydlabané do tvrdé žuly, od­halují nejzranitelnější článek každého opevněného hradu - nedostatek vody. Přesto nebyl Kynast, jak se Chojník dříve jmenoval, nikdy dobyt. Dokonce i hordy husitů odtáhly s nepořízenou. Zničil jej blesk a ná­sledný požár 31. 8. 1675. Od té doby nebyl obnoven. Jeho kulatá stráž­ní věž však naštěstí stále stojí a je přístupná veřejnosti. Výstup po strmých dřevěných schodech na její ochoz vypínající se vysoko nad okolní krajinou je korunován velko­lepým divadlem. Odvrácená strana Krkonoš jako na dlani, od Sněžky až po Sněžné jámy a Szrenicu, to je zážitek, který nelze zapomenout. Cestou zpět zaregistrují i ti méně vnímaví, že téměř v každé obci jsou díky protestantské tradici území dva kostely a je tu námět na další výlet. A když napovím ještě tyrolskou kolonii v Myslakowicích, secesní zámeček nositele Nobelovy ceny G. Hauptmanna v Jagniatkówě, či norský kostelík Wang v Karpaczi, nebude vám stačit dovolená. Šťastnou cestu a hezké povětří.

In: Veselý výlet 9/1996