Freiheit

Stává se již dobrou tradicí pozvat čtenáře na návštěvu k našim severním sousedům do polských Krkonoš. Nejbližší cíl jednodenních pěších výletů jsou Kowary, starobylé městečko proslavené hornic­tvím a hutnictvím železa. Výzva platí i pro majitele dopravních prostředků, kteří chtějí poznat trochu víc než jen benzinová čer­padla a centrální tržiště. Pohraniční přechod na Pomezních Bou­dách /Przelecz Okraj/ je pro pěší, cyklisty a osobní automobily do 3,5t otevřen denně. Ti na kolech profrčí po klikatící se asfaltce do Kowarského sedla, na obchvatu vyvádějícím motoristy dál k Jelení Hoře zahnou za novou benzínkou doleva kolem vyhlá­šené továrny na "perské" koberce a u mostu přes říčku Jedlicu opět doleva na parkoviště za radnicí. Na tachometru přibude zhru­ba 10 km.

Na stejnou trasu se lze napojit i od hraničního přechodu v Lubavce. Pěšáky čekají necelé dvě hodinky chůze romantickou krajinou - celoročně obývané chalupy, úzké nudličky políček a hlav­ně všudypřítomné pasoucí se koně a krávy - jsou pro turisty z čes­ké strany jen nostalgickou vzpomínkou. Na rozcestí pod Sulicou doporučuji opustit asfalt a do sedla si trochu nadejít vlevo po žluté značce. Na místě dnes již zbořené turistické chaty s kři­žovatkou turistických cest najdete jeden z mála starobylých smírčích křížů v Krkonoších. Přímo pod nohama máte bezmála stoletou technickou památku, železniční tunel lokálky z Jelení do Kamenné Hory, dnes bohužel mimo provoz. Modrá značka láká vlevo na úzkou silničku z třicátých let, která opisuje někdejší pověstnou cestu hladu, budovanou pruským státem od roku 1855 jako náhradní zdroj obživy pro místní tkalce v době odbytové krize. Početné haldy hlu­šiny jednoznačně dokládají, čím se živili obyvatelé rozptýlených rázovitých chalup osady Podgórze, dnes součásti Kowar. Výmluvné je i monstrum opuštěného uranového dolu z padesátých let. Zdejší uran měl stejného adresáta jako ten československý, dle místního ústního podání byl údajně použit na první atomovou bombu Sovět­ského svazu. Nyní je v jedné z šachet léčebné sanatorium. Projdeme pod viaduktem již zmíněné železniční trati a na návrší vlevo nelze odolat předsunuté hlídce Kowar, oválu barokní kapličky sv. Anny z roku 1727 s pěknou vyhlídkou. Město lemující oba břehy Jedlice, založené podle pověsti vlašským hledačem rud Laurentiem Angelem už v polovině 12. století za Boleslava Kadeřavého, máte odtud jako na dlani. Historie dýchá z nebývalého množství valbových a mansardových střech i ze štukové výzdoby svérázných "kameniček", zděných měšťanských domů, převážně z 18. století. Hlavní ulici 1. máje vévodí výstavná klasicistní radnice architekta Schultze z roku 1788. Nebojte se vejít a prohlédnout si malovaný erb města na stropě vstupní haly, odkrytý teprve před čtyřmi lety. Bílý kůň ve skoku s kovářským kladivem nad hřbetem je ilustrací staré pověsti o loupeživém rytíři, který s tlupou kumpánů sužoval široké okolí. Jednou přemožen pýchou přijel sám okovat koně a sta­tečný kovář jej zabil svým pracovnám nářadím, které vzápětí mrš­til i po odbíhajícím oři. Erb je doplněn pruskou orlicí s monogramem Fridricha II. a s nezvyklým mečem místo vladařského žezla. Rok 1740, kdy mladičká císařovna Marie Terezie přišla vinou oblí­beného diplomatického nástroje pruského válečníka o tuto význam­nou část České Koruny, byl zřejmě ještě v živé paměti. Styčné body s dějinami Čech tu najdete na každém kroku. Již první městská pri­vilegia z roku 1513 jsou podepsána českým králem Vladislavem Ja­gelonským. Nový Dwór, někdejší sídlo majitelů panství, hostil ve svých zdech i Schaffgotsche a Černíny a stydlivý Johánek s prstem přes ústa, půvabná lidová kamenická práce na mostě u kostela, není nikdo jiný než český barokní světec Jan Nepomucký. Původně gotický farní kostel Nejsvětější Panny Marie, později barokně přestavěný, s nádherným malovaným stropem, se chlubí bohatě řezaným barokním oltářem českého mistra Dorazila, který léta tvořil pro cisterciáky v nedalekém Krzeszówě. Poněkud skryta pohledům je drobná kamenná skulptura na vnější zdi kostelní věže. Zobrazuje sedící horáckou madonu a pod ní hlavu bájné potvory /prý medvěda/, jak požírá děc­ko. I k ní se váže jedna z kowarských pověstí. To vše a mnohem více se dozvíte z množství propagačních materiálů, průvodců, pohlednic, a map, které vedle Kowarského kurýra vydává aktivní spolek přátel Kowar /stowarzyszenie milošników/ usilující i o vybudování míst­ního muzea. Lze je zakoupit například v rozkošném domečku turistického informačního centra. Sportovní tradici Kowar zahájily vyhlášené sjezdy na rohačkách od Pomezních Bud v minulém století - první v Krkonoších. V současné době lze holdovat i nejnovějšímu výkřiku módy, paraglaidingu. Ostatně po trase někdejší sáňkařské dráhy údo­lím Uroczyska /modrá značka/ a dále po žluté proti proudu mladé Jed­lice se můžete vrátit. Je však třeba vyrazit včas. Stoupání je prud­ké a poslední autobus z Pomezek nečeká.

In: Veselý výlet 10/1997