Freiheit

Stopy bájných Wikingů nalézáme daleko od jejich domoviny, především díky jejich námořním výbojům. Poselství přes propast času lze kupo­divu najít i v Krkonoších. Dřevěný kostelík Wang v Horním Karpaczi na polské straně hor, má svůj domicil na dálném severu, na břehu stejnojmenného jezera u města Grindaheimu v jižní části norské pro­vincie Valders. Jeho původ sahá nejméně do 12. století, do doby ví­tězícího křesťanství. Podobných současníků bylo v Norsku na čtyři sta. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouhých třicet. Stejně jako většina chrámů ve Skandinávii se v 16. století stal svatostánkem protestantským. Kolem roku 1840 již malý a zchátralý nestačil počet­né obci farníků a ti se rozhodli jej prodat a postavit nový. Zvláště, když o něj projevil zájem profesor drážďanské akademie Jan Kristián Dahl. Jako norský rodák jej chtěl znovu postavit v zámecké zahradě v Oslo - historie se však stále opakuje - nenašel investora. Poda­řilo se mu ale pro záchranu vzácné památky nadchnout milovníka umě­ní, pruského krále Fridricha IV.

To na příkaz Jeho Veličenstva byly před pečlivou demontáží pořízeny přesné plány a v jeho zastoupení Dahl rozebraný kostel 18. ledna 1841 za 427 tehdejších marek vydra­žil. Vyřezávané součásti byly převezeny do Královského muzea v Ber­líně, aby tak obohatily panovníkovu sbírku kuriozit. Při pátrání po vhodném místě k jeho postavení sehrála roli hodné sudičky hraběnka Frederika von Reden z Bukówce u Kowar. Přemluvila pozemkového maji­tele hraběte Schaffgotsche, aby věnoval skalnatý ostroh v nadmořské výšce 885 m s čarokrásnou vyhlídkou na severním svahu Krkonoš, který po odlámání skály, levného zdroje kamene na 6 m vysokou opěrnou zeď, poskytl dosta­tečně široké plato i pro přilehlou faru. Pak už to šlo ráz na ráz: 26. 3. 1842 vyplul konvoj lodí po Odře až do Legnice, náklad byl pře­ložen na 19 vozů a 14. 6. dorazil na místo. 28. 7. téhož roku položil Fridrich IV. osobně základní kámen a přesně za dva roky se znovu v če­le početných celebrit účastnil slavnostního otevření nejvýše polože­ného kostela ve Slezsku. Filigránské krajkoví dřevořezeb venkovních stěn stejně jako vztyčené výhony střešních hran v podobě fantastických zvířecích hlav, ne nepodobné vyřezávaným špicím wikingských lodí, dává tušit, že vyhlášení mořeplavci byli stejně zdatnými řezbáři. Potvrzují to i tři původní vstupní portály s bohatou změtí rozvilin a maskaronů, nebo hlavice nosných sloupů s alegoriemi zápasu dobra se zlem, vítěz­ství křesťanství nad silami temnot. Na levém postranním portálu je re­konstrukce starého runového nápisu o zasvěcení kostelíka svatému Olafovi. Většina stavebních konstrukcí vyrostlých na kamenném základě je ze dřeva norské borovice, napuštěné pryskyřicí a marně byste v nich hledali kovové hřebíky. Ochoz kolem celého obvodu chrámové lodi má chránit vnitřek kostela před krutou severskou zimou, zdvojnásobuje se tak ovšem počet oken a okýnek zasklených litým barevným sklem. Je jich dohromady 174. Stejně jako dochované originály upoutají autorské prá­ce Jakuba z Janovic, řezbáře z nedaleké Jelení Hory, který dotvořil hlavice s biblickými výjevy Davida a Goliáše, Daniela se lvy i cen­trální krucifix s nevšedně ztvárněným Ježíšem a se symboly čtyř evangelistů. Honosně řezaná barokní křtitelnice ze zbořeného kostela v Dziecmarowicach je z roku 1740 a Wang zdobí teprve 22 let. Kované svícny se srdíčky a labutěmi, symboly lásky a věrnosti, byly podle nordických vzorů zhotoveny na začátku našeho století. Zapalují se jen při svatebních obřadech a podtrhují tak pověst Wangu jako chrámu šťastných manželství. K siluetě kostelíka patří i pozdější kamenná věž slezského typu spojená s chrámovou lodí ochozem. Každou neděli v 10 hodin svolává věřící k bohoslužbám zvon s poetickým názvem Be­ránek Boží. S výjimkou bohoslužeb lze kostel navštívit denně od 9 do 17 hod. / v létě do 18 hod. / a průvodní slovo z magnetofonového pásku lze vyslechnout v polštině, němčině, češtině, angličtině a ho­landštině. Psaný text je k dispozici ještě rusky, španělsky, maďarsky, francouzsky a norsky. Dospělí platí vstupné 1,8 zl., děti, stu­denti, důchodci a vojsko polovic.

In: Veselý výlet 10/1997