Freiheit

Před časem naši redakci oslovil norský publicista s přáním doporučit nějakou publikaci s informacemi o mezinárodních lyžařských závodech v Janských Lázních v únoru 1925. Nemohl uvěřit, že tak významný sportovní podnik není v žádném současném materiálu zpracován, protože v kolébce sportovního lyžování v Norsku by měl nejspíš i vlastní muzeum.

Dodatečné mistrovství světa

Základní kamínky současného špičkového Ski areálu Černá hora a nepochybně i vybudování první kabinové lanovky v tehdejším Československu v roce 1928 lze hledat v nebývalém rozmachu lyžování v Krkonoších v prvních desetiletích minulého století. Nejstarší národní lyžařský svaz na světě vznikl v Království českém roku 1903. Mezinárodní lyžařská federace FIS ocenila Svaz lyžařů Republiky československé uspořádáním Mezinárodních středoevropských lyžařských závodů. Soutěže v klasických disciplínách v Janských Lázních ve dnech 12. až 15. února 1925 FIS dodatečně uznala jako II. mistrovství světa. Teprve v roce 1937 definitivně určila, že první MS bylo společné se zimní olympiádou v Chamonix v roce 1924 a zpětně udělila medaile. Tak se vítězové z Janských Lázní až po letech dověděli, že jsou mistry světa z druhého šampionátu.

Pořadatelé pojali organizaci lyžařských závodů navštívených dvanácti tisíci diváky velkoryse. Na úvodním koncertu vystoupil barytonista Národního divadla v Praze Václav Novák s doprovodem houslí sólistky několika předních komorních orchestrů Ervíny Brokešové. Po všechny dny účastníkům hrála vojenská kapela pěšího pluku z Hradce Králové. Pozvání přijala řada akreditovaných novinářů a významných osobností v čele s tehdejším ministrem obrany Františkem Udržalem. Během dvou předcházejících let přestavěný Krakonošův skokanský můstek měl kritický bod čtyřicet metrů a byl největším v Krkonoších. Jenže příroda si postavila hlavu. Stejně jako nechvalně proslulé MS 2009 v Liberci, teprve druhé lyžařské závody podobného významu v českých zemích, se i tyto potýkaly s nedostatkem sněhu. Navíc v Janských Lázních ještě pršelo. Vojáci čs. armády s lopatami, provizorními bednami na saních rohačkách a plachtami pro navážení sněhu však dokázali upravit závodiště ke spokojenosti pořadatelů i startujících. Jen připravený denní program doznal změn a trať běhu na 50 kilometrů v plánované trase Janské Lázně, Hrnčířské Boudy, Lahrovy Boudy, Strážné, Hořejší Vrchlabí, Jilemnice, Vrchlabí, Horní Lánov a Černý Důl byla místy odvedena do vyšších poloh. Československo reprezentovali borci ze Svazu lyžařů RČS i z HDW (Hauptverband der deutschen Wintersportverein), sdružující české Němce včetně většiny lyžařů z Krkonoš. Ti slavili nebývalý úspěch ve všech čtyřech disciplínách. V běhu na 18 km jich ze 140 startujících bylo v první desítce hned sedm. Padesátku dokončilo pouze 54 naprosto vyčerpaných lyžařů, z nich jen devět ze zahraničí. Přesto se umístilo v první desítce devět našich. V závodě sdruženém šest a ve skoku sedm. Všichni vítězové prolomili dosavadní neporazitelnost Norů. Naprostý suverén Otakar Německý z Nového Města na Moravě získal dvě zlaté medaile za kratší běh a kombinaci. Dva kovy, zlato v běhu na 50 km a stříbro na 18 km vybojoval dřevař z Rokytnice nad Jizerou Franz Donth. Nejdelší skok dne předvedl Nor Henry Ljungmann, tehdy nevídaných 49 metrů. Bohužel mimo soutěž. V závodě ho přeskočil reklamní grafik a instruktor vlastní lyžařské školy na Klínovci v Krušných horách Willy Dick s pozlacenými 45 metry. Stříbrnou medaili v závodě sdruženém a dvě čtvrtá místa bral horal z Pece pod Sněžkou Josef Adolf, další stříbro rokytnický Franz Häckel na padesátce. Kromě bronzového Švýcara Xavera Affentrangera v závodě sdruženém patřila zbylá třetí místa Čechoslovákům. Jmenovitě Josefu Erlebachovi v kratším z běhů, Vinzenzi Ettrichovi na padesátku a Franzi Wendemu ve skoku. Ten navíc připojil i bramborovou placku v závodě sdruženém. Deset z dvanácti udělených medailí, to byl úspěch, který česká reprezentace zatím nepřekonala. Zklamání prožila janskolázeňská hýčkaná hvězda, mistr Německa z roku 1921, majitel prodejny sportovních potřeb a prosperující lyžařské školy Adolf Berger. Přitom tu v tréninku pravidelně skákal několik metrů přes normový bod. Závod na můstku, který pomáhal stavět, mu však nevyšel a skončil pátý.

Adolfa Bergera přeskočil i jednadvacetiletý talent ze Svobody nad Úpou Franz Wende, který poprvé zářil už v osmnácti letech na závodech v Harrachově zcela novým „aerodynamickým" stylem Hüftknick (zalomení v kyčlích) používaným skokany další čtvrtstoletí. Rok před mistrovstvím na zimní olympiádě v Chamonix skončil jako nejlepší skokan z československé výpravy na desátém místě. Hejsek a bonviván „Schöne Franz" byl miláček dam. Jméno Wende, značící obecně Lužické Srby, mělo ve Svobodě nad Úpou staletou tradici, především mezi příslušníky bednářského cechu. Bednářem byl i Franzův otec Josef v čp. 60 na Školním vršku. Historický dřevěný domek dosud stojí a je současným majitelem postupně upravován. Na protější stráni stával skokanský můstek, nazvaný později po slavném rodákovi. Všestranný sportovec a šarmer Wende se narodil 3. června 1904 a především ve druhé dekádě minulého století sklízel poháry, medaile a čestné ceny ze závodů doma i v cizině. Mimo uvedené získal další bronz v závodě sdruženém na IV. mistrovství světa 1927 v italské Cortině d´Ampezzo a jako nejlepší sdruženář z našich bodoval také na šampionátu v Oberhofu 1931. Byl třikrát mistrem ČSR i Polska. Dvakrát zvítězil v mistrovství čs. armády a ještě v roce 1931 vyhrál v Janských Lázních mistrovství HDW. Tady v letní sezóně učil tenis jako na kurtech ve Špindlerově Mlýně. V zimním středisku i na několika horských boudách pracoval jako instruktor lyžování v barvách špindlerovské Skischule Slalom. Stejně činný byl i po nuceném vystěhování do Bad Harzburgu, kde v roce 1968 zemřel. Zanechal po sobě téměř dvě stovky cenných trofejí, které v poválečné chaotické době propašoval s sebou do nového domova.

Nakonec ještě trochu statistiky z janskolázeňského mistrovství světa. Vítězům v bězích naměřili v cíli čas 1:43:38 a na padesátku 5:09:56 hodin. Nejlepší sdruženář nasbíral 35,816 bodu. A pokud se vám zdá vítězný skok dlouhý 45 metrů málo, pak vězte, že mistru Království českého Josefu Krausovi ze Štěpanic stačilo v roce 1898 k titulu pouhých 15,5 metru. Bájnou stometrovou hranici překonal první krkonošský lyžař Gustl Berauer z Pece pod Sněžkou teprve roku 1940 při závodech v Planici. O dalších třiačtyřicet let později skočil Pavel Ploc z Harrachova na domácím můstku světový rekord 181 metrů. Janskolázeňský můstek, z kterého později lyžaři skákali až šedesát metrů skoro do centra lázeňského městečka, před půlstoletím zanikl. Z kolbiště, kde se v únoru 1925 nevědomě bojovalo o titul mistra světa, je proti evangelickému kostelu v lese patrný jen zarůstající průsek. 

Jestli mistrovství světa v severských disciplínách pořádané v Janských Lázních v únoru 1925 přispělo o tři roky později ke stavbě první lanovky v Československu, tak zároveň přispělo k rozšíření sjezdového lyžování. Najednou nebylo potřeba kvůli sladkému pocitu z rychlé jízdy stoupat různými styly dlouhé hodiny do kopce. Kabinkou pro třicet osob z janskolázeňského náměstí lyžaři vyjeli za patnáct minut na Černou Horu. První sjezdovka vedla průsekem pod lanovkou. Sjezdaři se vyhýbali nejen široce rozkročeným příhradovým sloupům, ale i četným sněhovým boulím a vlnám nahrnutým předchozími lyžaři do metrové výšky. Přes těžký terén se kvalita lyžování podstatně zlepšila. Díky lanovce byly Janské Lázně mezi prvními poválečnými pořadateli sjezdových závodů, ve kterých vynikali i místní lyžaři Jan Hainiš, Jan Vojtěch, Zdeněk Formánek, Dagmar Cermanová a především sestry Vlasta, Alena a Eva Uhrovy. Dnes na Černé hoře nepořádají mistrovské závody, zato na svazích vyrostl jeden z nejlepších lyžařských areálů a k vrcholu jezdí jediná osmimístná kabinová lanovka v Česku. Nahoru vás vyveze za poloviční dobu než původní dráha, tedy za pouhých sedm a půl minuty.

Janské Lázně se hlásí k odkazu mistrovství světa 1925 v klasickém lyžování nejlepšími tratěmi pro běžkaře ve východních Krkonoších. Černou a Světlou horu protkala v osmdesátých letech minulého století kvůli kalamitním těžbám imisemi zničených porostů síť lesních cest a svážnic. Pravidelně se tu upravuje padesát kilometrů tratí v atraktivních polohách s dobrými sněhovými podmínkami a krásnými výhledy do kraje i na hlavní krkonošský hřeben se Sněžkou. Oblast protíná v délce dvanácti kilometrů Krkonošská lyžařská cesta. Od horní stanice lanovky se napojíte na malý čtyřkilometrový okruh okolo Černé hory s minimálním převýšením. Na tratě můžete nastoupit i bez použití lanovky, když nahoru vybruslíte po lesní silnici od Hoffmannových bud nebo přes Modrokamennou boudu ke Krausovkám. Nejdelší vyznačený okruh kolem Světlé hory měří patnáct kilometrů. Při nedostatku sněhu v údolí je na dva a půlkilometrové svážnici pod Černou boudou plno běžkařů. V desetimetrovém koridoru s minimálním výškovým rozdílem v nadmořské výšce přes 1200 metrů trénují klasickou i bruslařskou techniku lyžařské oddíly se špičkovými závodníky stejně jako školní skupiny. Ani při týdenním pobytu nestihnete projet všechny varianty okruhů, které zdejší lokalita nabízí. Až je škoda, že se tu kromě Krkonošské sedmdesátky nejezdí žádné závody, jako za časů dodatečně uznaného mistrovství světa v únoru 1925.

Spolupráce Pavel Klimeš

In.: Veselý výlet 37 - zima 2012