Freiheit

Žacléř na samém východním okraji Krkonoš je dnes mimo jiné vyhlášeným místem pro cyklisty. Tady pravidelně v květnu otvírají cyklistickou sezónu a léto tu končí oblíbeným závodem horských kol tříčlenných družstev Žacléřská 70 vždy ve státní svátek 28. září. Většina z vás se sem vypraví na příjemnou projížďku bez příkrých stoupání po oblasti s malebnými výhledy mezi Krkonošemi a Vraními horami. Až vyjedete na doporučený okruh, vezměte si s sebou fotoaparát. Najdete tu v Krkonoších výjimečný soubor sakrálních i světských soch a kamenných plastik. Fotografování sochařských a kamenických prací má svá specifika. Hodně záleží na světle. V ostrém slunci pořídíte krásné detaily, měkké prokreslení vyžaduje zataženou oblohu. Příběhy jednotlivých zastavení jsou však zajímavé za každého počasí.

Doporučujeme vám snadný okruh pro horská i trekingová kola. Ze žacléřského náměstí se vydejte po hlavní ulici, která se jmenuje jak jinak než Jana Amose Komenského. U porcelánky Keramtech spojené se jménem zakladatele Theodora Pohla a zde začínajícího modeláře Emila Schwantnera se dejte doleva. Příjemnou cyklostezkou projedeteosadu Bobr. Na jejím konci přejedete poprvé opuštěnou železniční trať, o které se mnohé dozvíte na aktuální výstavě v Městském muzeu. Po silnici směrem do Královce pojedete jen dvě stovky metrů a uhnete doleva na nejzajímavější pasáž dnešního výletu. Z první křižovatky u Obecního kříže s výhledem ke Sněžce na jedné straně a na zarostlé haldy a opuštěné těžní věže žacléřských černouhelných dolů na druhé straně si udělejte zajížďku doleva k Růžovému paloučku. Potom ze stejné křižovatky pokračujte dál osadou Černá Voda až do Královce. Odtud pojedete po silnici směrem do Bernartic, ale ještě před obcí uhněte na polní cestu doprava. Přes Královecký průsmyk si zkrátíte cestu do Lampertic. Nebo můžete po silnici sjet až do Bernartic a tady uhnout doprava pod krásný dvojitý kamenný viadukt lokální železnice směrem na Křenov. V malebné osadě odbočte k Vile Křenov a pak pokračujte po úzké silničce zpět do Žacléře. Trasu pohodlně zvládnete za půl dne, v informačním centru si nezapomeňte vyzvednout mapu a další materiály o navštívených místech.               (Pavel Klimeš)

Jako už několikrát v tomto vydání Veselého výletu začneme i v Žacléři u hřbitova. Tady za kostelem Nejsvětější Trojice stojí socha Ježíše Krista z roku 1935 připisovaná Emilu Schwantnerovi, rodáku z nedalekého Královce. Statickým postojem je nepodobná jeho klasickým rozevlátým postavám. Mistrovu práci však prozrazují Kristovy oči a vznešenost podobná svatému Michaelovi ze zničeného pomníku padlých ve Svobodě nad Úpou. V rohovém kostelním pilíři je zazděný krásný náhrobek z roku 1723, nejstarší plastika na trase. Baroko na vás dýchne už z obláčků posetých andělíčky nad kamenným vstupním portálem kostela. Také oltář od stejného autora je dokonalá iluze architektury a vznášejících se postav v mistrném řezbářském provedení Jiřího Františka Pacáka. Vaši zvědavost uspokojí především v těchto končinách nečekaně kvalitní dílo, tříboký Mariánský sloup citlivě vkomponovaný do trojúhelníkového náměstí. Regionální umělec z rozvětvené sochařské rodiny Pacáků ze Starého Rokytníku se koncentrovanou esencí vrcholného expresivního baroka na nepatrném prostoru směle vyšvihl po bok svého současníka Matyáše Bernarda Brauna, jehož plastiky jezdí do Kuksu obdivovat celý uměnímilovný svět. Komorně působící monument zaujme už nezvyklým výběrem méně známých světců. Obklopují trojboký obelisk zakončený sochou prostovlasé Neposkvrněné Panny Marie stojící na zeměkouli ovinuté hadem s šatem vlajícím ve větru. Svatí Dominik, Jeroným a Bernard tak neubírají pozornost zakladateli jezuitského řádu sv. Ignáci z Loyoly, postavenému rafinovaně jakoby dodatečně do čela objektu. Celá kompozice spolu s jemně sekanými detaily balustrád včetně andílků s barokními faldíky na bříšku tvoří jedinečnou podívanou. Jen pro tento zážitek se vyplatí do Žacléře zajet. Kousek odtud snad našel definitivní umístění „cestovatel" sv. Florián. Co my pamatujeme, stěhoval se už třikrát. Na nároží měšťanského domu do něho narazilo auto. Jistý čas stával u historických dřevěných domků a odtud byl v souladu s přáním donátorky Kateřiny Beuerové z roku 1817 přemístěn k domu, v jehož dvoře byl původně vztyčen. Další laskomina čeká v Bobru. Rozkošný svatý Antoníček stojí na vysokém sloupu v prosté mnišské sutaně přepásané provazem s nezbytnou knihou a malým Ježíškem v náručí. Lidová práce datovaná 1770 má hlavu jako od Picassa. Obličej se dívá jinam, než je natočená hlava. Následuje litinový kříž s monogramem Panny Marie na kamenném podstavci. Stejné iniciály cestou najdete ještě na Hampelově kříži v Černé Vodě. V Bobru nechybí ani nejčastěji zobrazovaný zemský patron svatý Jan Nepomucký. Kvalitní dílko lidového umělce, značně vychýlené ze svislé osy působením kořenů již pokáceného stromu, získalo ještě emotivnější účinek. V kontrastu s ním působí následující „prefabrikovaný" kamenný kříž s tesanými reliéfními plastikami Panny Marie, sv. Kateřiny a sv. Jana Nepomuckého, opatřené tradičními atributy, studeně a stroze. Jako ostatně většina rutinních řemeslných prací na objednávku. Na křižovatce cest, tísněn mezi dvěma vzrostlými javory, stojí na mlýnském kameni s dosud znatelným rýhováním od roku 1823 úzký dřík Obecního kříže. Tady se zbožní obyvatelé obce Černá Voda naposledy loučili se svými nebožtíky, když je vyprovázeli do žacléřského kostela. Jmenovanou vsí vás cesta vede k Růžovému paloučku, místu kde Jan Amos Komenský roku 1628 opustil Čechy při útěku do Lešna. Minete opravený kříž s rozevřenou knihou zřízený roku 1902 vdovou Františkou Kallnerovou a náhle s úžasem hledíte na vrcholné barokní dílo ve volné krajině. Sochu svaté Anny se Starým zákonem v ruce nechal vytesat rychtář Johann Georg Feest v roce 1765 jako vyjádření vděku, že jeho obec Černá Voda byla ušetřena válečného běsnění. Dnes jsou jednotlivé ozdůbky nově pozlacené, ale při pohledu zblízka najdete i stopy původní polychromie. Další válečný pomníček, kvalitní kamenická práce s rozvilinami a nepůvodním křížkem, připomíná oběti válek, které prošly Libavským sedlem v letech 1741 až 1778. Růžový palouček, pietní místo s pomníkem nejznámějšího českého exulanta doplněný Komenského pamětní deskou byl slavnostně odhalen k třístému výročí myslitelova úmrtí v roce 1970. Když sochař Ladislav Zívr v roce 1958 pamětní desku s působivým profilem Jana Ámose tvořil pro obelisk na žacléřském náměstí, zvolil bronz pro jeho velkou trvanlivost. V současnosti se původní záměr obrátil v pravý opak. Když jsme vás sem s Veselým výletem zavedli poprvé (VV 7/1995), ještě zde byla bronzová deska. Z obav před bezohlednými sběrači barevných kovů ji žacléřští v roce 2003 uložili do depozitáře Městského muzea. Kopie od Aleny Koňákové je z náhradního materiálu stejně jako deska s textem. K pousmání nutí chyby v sazbě právě v textu o Učiteli národů. Obelisk s litinovým Krucifixem vlevo u cesty do centra Černé Vody byl od roku 1889 už nejméně třikrát renovován, a přesto se nekvalitní kámen stále loupe. Data jednotlivých úprav jsou vidět na zadní straně božích muk. Přibude sem brzy další? Na dohled od Burgu s podivnou novostavbou vedle historické věže vápenky právě Roland Hantl z Mladých Buků opravuje Hampelův kříž. Jako u jiných památek v Černé Vodě mu s obnovou pomáhá patriot Dieter Illner, který se tu v roce 1948 narodil. Od svého odstěhování do Německa v roce 1968 se stále častěji vrací domů a shání prostředky na obnovu památek. Díky takovým lidem a podpoře města Žacléře i okolních obcí jsou ošetřené a opravené téměř všechny představené památky. I pomník mužů z Černé Vody padlých v I. světové válce má novou deskou s jejich jmény. Přesto nese druhá práce Emila Schwantnera na dnešní trase stopy brutálního poškození podstavce. Nezapříčinil to zub času, jakýsi zaslepený člověk odsekal symbolické dubové ratolesti a válečnickou helmu. Po bocích jsou uvedená jména hlavních donátorů, stejná i další jména starých krkonošských rodů najdete o kus dál na opuštěných náhrobcích místního hřbitůvku bez výraznějších sochařských prací - Demuth, Hampel, Lahmer, Buchberger, Bönsch, Reiss... Uprostřed dřívější návsi Černé Vody je ve stínu kaštanů s osiřelými zdobnými sloupky někdejší ohrádky další kamenný kříž typický pro rok vzniku 1880. Ještě pár šlápnutí a jste v Královci. Léty omšelý kamenný smírčí kříž u vstupu do novodobého kostela žaluje podle lidové tradice na nějaký dávný mord. V roce 1998 opravená socha kostelního patrona Jana Nepomuckého z roku 1762 je zas příkladným porovnáním práce lidového kameníka s profesionálním dílem školeného umělce. Samozřejmě máme na mysli opět Emila Schwantnera. Jeho pomník obětem Velké války 1914 - 1918 se v Královci jako jeden z mála zázrakem zachoval téměř neporušený. Navíc na tak exponovaném místě u hlavní silnice do Polska. Snad je to tím, že jména padlých jsou bez odnímatelných desek tesána přímo do kamene, nebo že zde ve druhé polovině minulého století bývala poslední výspa „civilizace". Zdá - li se vám Schwantnerových sochařských děl na nejbližší okolí jeho rodiště málo, prodlužte si výlet do Křenova k někdejší výstavné vile majitele žacléřské porcelánky Theodora Pohla. Velký podporovatel Emila Schwantnera ji v roce 1919 zbudoval v secesním stylu s viditelnými prvky hrázdění. Ve zdi je sic poničená, ale stále působivá kašna s Mistrovou plastikou vodníka. Bez předchozí objednávky se můžete do penzionu Vila Křenov podívat vždy v pátek a v sobotu od 16 hodin, kdy je otevřená restaurace. Na cestě z Křenova zpět do Žacléře ještě potkáte jednoho Nepomuka. Ne však utopeného, ale s chybějící rukou. Že by zloděj? A pro úplnost ještě u cesty stojí běžný kříž s litinovým Kristem na kamenném soklu opatrovaný křenovskými osadníky. Pár kilometrů a tolik krásy. Žacléřští se mohou oprávněně ptát - kdo z vás to má?

In.: Veselý výlet 38 - léto 2012

(Všechny zveřejněné fotografie jsou publikovány s laskavým svolením z archivu Veselého výletu)

 Mariánský sloup barokního umělce Jiřího Pacáka zdobí náměstí v Žacléři. Socha svatého Floriána je prací lidového kameníka, fotografie z roku 1950.