Freiheit

Stejně jako v minulosti, ani současní lázeňští hosté nepřijíždějí do Janských Lázní zdolávat horské hřebeny, ale především kvůli procedurám. K jejich programu však neodmyslitelně patří také procházky do blízkého okolí. Majitelé některých chalup na nedalekých samotách si již v 19. století uvědomili, že mohou dobře situovaným hostům nabídnout atraktivní cíl jejich vycházek i v prostých podmínkách. Naopak lidem z města připadala hospodářství horalů exotická, jako nám dnes místa se zachovanými drobnými farmami v odlehlých koutech Evropy. Z hospodářů se brzy stali majitelé výletních hostinců, kolem nichž dotvářel celkovou domáckou atmosféru pasoucí se dobytek. Lákavost jisté izolace od rušného lázeňského centra, bonus okolní přírody a částečná soběstačnost v zásobování rostlinnými i živočišnými produkty, skýtaly oproti hospodářství přece jen snadnější výdělek. A to nejen majitelům, ale také z dnešního pohledu neuvěřitelně početnému personálu. Některé cíle spojené s pohostinstvím můžeme poznat i dnes, mnohé kvůli přerušené tradici a jiné poptávce zanikly, ale ke všem vedou pohodlné výletní cesty. V početných tištěných průvodcích po lázních a okolí si mohl kdysi každý vybrat podle fyzické kondice, stavu peněženky či romantického založení.

Švýcarský dvůr. Pro elegány v polobotkách a tancechtivé dámy se po krátké cestě Promenádním lesem, protkaném sítí cestiček a odpočívadel s lavičkami, nabízel už v poslední dekádě 19. století pohostinný Švýcarský dvůr s pravidelnou hudební produkcí a tanečním parketem pod korunami stromů. Lesní koncerty lázeňského profesionálního orchestru zde mívaly stejně početnou návštěvnost, jako dnes před Kolonádou v centru města. Konaly se zde řadu let už od počátku 20. století pravidelně v úterý, zatímco pátky byly vyhrazeny koncertům v Rudolfově údolí. Páni kapelníci Müller, Heyda i Macudzinski, tak jak šli po sobě, vládli svou taktovkou i dvaadvaceti hudebníkům. Ať už patřil Švýcarský dvůr s pouhými čtyřmi hostinskými pokoji majiteli Janských Lázní továrníkovi Georgu Steffanovi z Hostinného, obci, či posléze lázeňské akciové společnosti, vždy byl provozován nájemci. Ti se ve vlastním zájmu zajisté snažili o jeho prosperitu, jakou by od k nepoznání přestavěného Švýcarského dvora dnes čekal málokdo.
Rudolfovo údolí. Na opačné straně v závěru Rudolfova údolí otevřel krátce po návštěvě rakouského korunního prince Rudolfa z roku 1876 výletní restaurant s podobným zaměřením podnikavý svobodský papírník Prosper Piette Rivage. Byla to další z jeho nespočetných aktivit pro povznesení cestovního ruchu a turistiky v celých Krkonoších. Oblíbený „Rudolfsthal" vyhořel v roce 1918 do základu. Na jeho místě bývaly až do druhé světové války tenisové kurty a poté cvičiště mládeže. Dnes zde stojí areál moderní léčebny Vesna vybudovaný italskými stavbaři z Milána v rozmezí let 1979 - 1981.
Zlatá vyhlídka a Janská bouda. Z Rudolfova údolí si ti zdatnější procházku protáhli o slabou půlhodinku chůze podle potoka a vzhůru přes les na Ladigovu výšinu k dnešní Janské boudě. Vysloužilý hajný z Klugova panství v Rudníku Franz Fries na vrcholové louce uprostřed Zlatého hřebene ve výšce 755 metrů nad mořem postavil vedle hostince jednoduchou dřevěnou rozhlednu nabízející výhledy do vnitrozemí s vrcholy Kumburku, Tábora a Kozákova na horizontu. Podobně jako nedaleká Zlatá vyhlídka, kde hospodář Wenzel Donth už kolem roku 1880 vystavěl spolu s chalupou i vyhlídkové místo z kamene opatřené dřevěným zábradlím a dalekohledem. Jeho syn Vincenc přistavěl v roce 1910 velký taneční sál, tanečními zábavami byla Zlatá vyhlídka proslulá i za dalšího majitele, Donthova zetě Gottlieba Nožičky. Až do konce první světové války, kdy vyrostla přístavba s 20 vytápěnými pokoji, se hospoda jmenovala po jejím zakladateli Donthova bouda. Poslední hospodář Bóža Nožička, aktivní člen krkonošské Horské služby, bydlící ve vedlejším domku, si před odstěhováním do Německa koncem šedesátých let minulého století vydělával jako zaměstnanec ČSD na kabinové lanovce na Černou horu. To už na Zlaté vyhlídce hospodařili odboráři z kožedělných závodů Antonína Zápotockého v Jaroměři. Ani oni však příchozí hosty nevyháněli. I autor textu tam za zvuků amatérského šramlu z blízkého Rudníku vykroužil při seznamovacích večírcích nejedno neumělé tango.
Hofmannova bouda. Lesem po zalesněném hřebínku lze dojít k další enklávě s typickým hospodářským stavením, nazvaným po původním majiteli a prvním předsedovi obecní samosprávy od roku 1873 samostatné obce Černá Hora Wenzelu Hofmannovi. Je nechtěným paradoxem, že se užívá dnes nejčastěji podoba Hoffmanova, což je pravý opak jména původního vlastníka. Stavení je na strategickém místě na úbočí Černé hory v sedle mezi Janskými Lázněmi a Černým Dolem uváděno už v roce 1781. Útulnou stylovou hospodu s charakteristickými kachlovými kamny tu v roce 1889 zřídil po převzetí boudy Johann Erlebach, jehož rodina ji vlastnila až do roku 1945. Také on byl dlouhých 30 let váženým starostou Černé Hory. Když osmašedesátiletý v roce 1923 zemřel, převzal vedení syn Lambert a po něm se ujal dědictví vnuk téhož jména. Ten v uniformě wehrmachtu zmizel ve vřavě druhé světové války v roce 1943 kdesi v Rumunsku. Jeho děti Lambert a Kristina byly spolu s matkou Hertou odsunuti po válce do Bavorska. Hofmannova bouda zůstala jako jediná z výletních hostinců jen s krátkými výpadky nepřetržitě otevřená dodnes. I proto je jednou z nejznámějších restaurací Krkonoš s původním interiérem a dobrou kuchyní. Antonie Maixnerová již devátým rokem v sezóně denně od 10 do 20 hodin připravuje česká jídla jako třeba kančí pečeni na černém pivu a jalovci, guláš z divočáka nebo vzácné grilované jehněčí koleno na bylinkách. Ze sladkého si výletníci oblíbili vedle klasických jahodových a borůvkových knedlíků a pohárů především povidlový knedlík s vanilkovou omáčkou sypaný mákem a sedmikráskami. V létě hosté sedí jako za starých časů u venkovních stolů, jen krávy se už kolem nepasou.
Ludvíkova bouda. Nikoho jistě nepřekvapilo, když hostinský z „Hoffmanky" vřele doporučoval i návštěvu pohostinství Johannova bratra Ludvíka na nedaleké promenádní cestě k osadě Černá Hora. Ludvíkova, nebo též Erlebachova bouda nebyla žádná chaloupka, ale v době výstavby v roce 1905 moderní celodřevěný horský hotel, vybavený patřičným komfortem. Když „hory patřily pracujícím" sloužila bouda pod názvem Výšina rekreaci zaměstnanců ČKD Praha. V tom čase byl místní atrakcí ochočený jelen Honza, který baštil seno v Partyzánkách, nejlacinějších cigaretách na trhu. A to i s papírovou krabičkou. Dnes nad hlavami návštěvníků Ludvíkovy boudy sviští k vrcholu Černé hory osmimístné gondoly Černohorského Expresu. Prostorná restaurace v přízemí roubeného domu je v hlavní sezóně otevřená denně od 11 do nejméně 20 hodin s hotovými jídly i minutkami na jídelním lístku.
Modrokamenná bouda. Rovné místo na svahu Světlé hory s pověstmi opředenými skalisky Modrých kamenů a Harfy využil v 80. letech 19. století černohorský mlynář Franz Braun z mlýna na Černohorském potoce k postavení výletní restaurace v podobě nenápadné Braunovy boudy. Pro obveselení příchozích sloužila i za dalšího majitele Viléma Lauera v lokále mechanická hrací skříň na drobné mince. Roku 1918 přišel nový majitel Alfred Jeschke, syn hospodského z hotelu U klauzy a po matce Sidonii potomek vlivného starosty Janských Lázní Wenzela Starka. Mezi světovými válkami se pod novým jménem přestavěná Modrokamenná bouda zapsala jako vyhledávaná zastávka lyžařů i letních turistů na populární cestě T-weg. Pohoštění vynikajícími borůvkovými koláči s domácí šlehačkou z kuchyně stále usměvavé korpulentní krčmářky Andulky Jeschke málokdo odolal. Také dnes uprostřed lesa podávají na Modrokamenné boudě borůvkové speciality a kvůli posezení venku sem míří vedle lázeňských hostů i cyklisté a turisté. Děti si hrají na hřišti a běhají po lese, zatímco rodiče si dopřejí chlazené pivo nebo horkou čokoládu. Děti pak vyškemrají alespoň nanuk. Během prázdnin je otevřeno denně od 11 do 23 hodin, na podzim podle počasí o víkendech.
Pomyslný okruh po výletních hostincích není nijak určující, ke každé samotě vede cesta a procházky se dají různě kombinovat a propojovat. Protože i díky konfiguraci okolního terénu vedou cesty od všech uvedených míst do centra Janských Lázní s kopce, vznikaly na nich v zimních měsících zcela logicky sáňkařské dráhy. Samot bylo v okolí lázeňského městečka mnohem víc, ale vyšplhání na Zinneckerovy boudy, na Malé i Velké Pardubické, k Zrdcadlovkám nebo až na vrchol Černé hory k Sokolské nebo Černé boudě či k Horskému hotelu vyžadovalo značný sportovní výkon, na který většina pohodlnějších hostů rezignovala po výstavbě kabinové lanovky v roce 1928. Ani dnes určitě nikomu neuškodí zapomenout chvíli na adrenalin a výkony, na televizi, tablet či mobil a přenést se do časů, kdy lidé důstojně kráčeli vyšlapanou pěšinou k oblíbené hospůdce na samotě u lesa. Zázraky se dějí! Třeba tam čeká útulné prostředí, chutné pohoštění za přijatelnou cenu a vlídná obsluha jako tenkrát.
Rudolfova cesta. Od Modrokamenné boudy vede bez velkého převýšení pohodlná Rudolfova cesta spojující Janské Lázně s Horním Maršovem a Temným Dolem. Ještě před tím u Černohorského potoka odbočuje do Klausového dolu loňskou povodní poškozená Luisina cesta postavená hraběnkou Aloisií Czernin-Morzinovou. Rudolfova cesta se více než sto let jmenuje podle jejího nejstaršího syna. Rudolf převzal tíhu správy velkého krkonošského majetku po smrti matky v červenci 1907 a na panství Maršov a Vrchlabí si vedl velmi dobře. Těžké časy pro hospodářství šlechty nastaly až za jeho syna Rudolfa juniora a především vnuka Jaromíra. Po nich se dnes žádná krkonošská cesta nejmenuje. Na fotografii je Rudolf Czernin-Morzin se svou jedinou sestrou Philippinou provdanou Buquoy na jarní vyjížďce roku 1914.

In.: Veselý výlet 42/Léto 2014