Znalec historie, milovník a sběratel hezkých věcí Antonín Tichý nachodil po východních Krkonoších mnoho dní. Autor řady vlastních textů včetně těch ve Veselém výletu je také prvním kritickým čtenářem každého vydání. Tím snižuje výskyt bludných informací. Několik zajímavých míst jsme prošli s Tondou spolu a bylo to obohacující. Třeba inspiruje i vás vydat se na túru. (Redakční poznámka - Pavel Klimeš)
Všechno začalo na houbách. Ne snad přímo v čase prenatálním, ale co moje paměť sahá tak jsme chodili na houby. Houbařská vášeň mi vydržela celý život a jen velmi těžce nesu, že mi v cílové rovince došel dech. Dnes už se do kopců nevydrápu. Oh, mein Herz! Pominu-li lesy kolem rodné Ameriky nad Náchodem, formovaly mě hvozdy královského věnného města Trutnova ve Stříteži, kam se naše rodina přestěhovala po válce. Teprve v dospělosti dávno po konečném zakotvení blíž k horám ve Svobodě nad Úpou jsem zjistil, že se pohybuji stále ve stejné nadmořské výšce jako při svých lyžařských začátcích na kopci Hranná - 555 metrů nad mořem. Druhým překvapujícím poznatkem byla totální změna orientace mých výšlapů do lesů po přesídlení jen, co by Krakonoš kamenem dohodil z jednoho břehu řeky Úpy na druhý. Zatímco zpočátku jsem byl jurodivý z houbařských terénů směrem na západ na Janský hřeben, od roku 1972 směřovaly mé kroky naprosto přirozeně za barák vstříc vycházejícímu slunci. Rýchory mi učarovaly. Staly se mou pozdní o to intenzivnější láskou.
Samozřejmě jsem se mnohokrát kochal jednou z nejkrásnějších vyhlídek na Sněžku ze Slunečné stráně, hned po několika stech krocích od domova. Pokaždé si vychutnal křišťálovou vodu z Rýchorské studánky, zasnil se na troskách bývalé Maxovky s kouzelným panoramatem a neobjasněnou, tudíž badatelsky lákavou minulostí. Častokrát poklábosil s personálem a štamgasty Rýchorské boudy, popil Mysliveckou s myslivci na Pašovce i porovnal houbařské úlovky s náhodnými hledači u Vávrovy chaty. Nostalgicky mě přitahovalo tajuplné Sklenářovické údolí s přímo hmatatelným geniem loci zaniklé osady i zádumčivé Sněžné Domky s věčně dobře naloženým panem Amortem. Těšil jsem se na stereotypně opakované uvítání „a kterejpak ty seš?" od Oty Brauna u jeho rodné chalupy nedaleko Rýchorského kříže. Za ten čas značkaři několikrát pozměnili v mapách i v terénu trasu mé oblíbené Růženiny cesty. Po objevení starobylé cesty přes Černý vrch, které lesáci bůhvíproč říkají „prasečí" lemované snosy kamení svědčícími, že kdysi tu až na hřeben bývala obhospodařovaná pole a louky, kdy se člověk náhle s vystoupením ze smrkového porostu ocitne uprostřed náhorní planiny ve Skandinávii, mě stále víc a víc lákaly cesty neprobádané nebo zapomenuté. Díky dnes dostupným leteckým snímkům, na kterých jsou dávno neužívané cesty stále patrné, a jejich srovnáváním se starými mapami jsem snad pochopil, jak putovali krajinou naši předchůdci. Bez bloumání pěkně od hájenky podél březového hájku nahoru k mysliveckému posedu, pak doleva k rozlomené borovici, přes potok ke třem osamělým smrkům, obejít skalku a u dřevěného trianglu seběhnout k rybníčku a je půl cesty za námi. To, co oni měli v genech, jsem se klopotně a s mnoha chybami, zacházkami a blouděním učil. Téměř na stará kolena jsem si oblíbil túry (já tomu tak říkám) ze Žacléře přes kopce domů pro relativně mírnější stoupání a krajinu víc otevřenou zvídavým pohledům. Putování a oblíbená místa jsem v hojné míře publikoval a všechny texty lze najít na mých stránkách www.freiheit.cz. Zážitek s hledáním skrytého a opuštěného Rýchorského dvora je premiéra. Při jedné hřebenové toulce romantickými zákoutími Dvorského lesa upoutal můj zrak atypický kamenný placák, jakoby nedávno pohozený v borůvčí. Z dávného klukovského zlozvyku v předtuše nějakého ukrytého tajemství (nebo třeba jen drobného živočicha či zajímavého hmyzáka, kterých jsem míval kdysi ve stodole plné terárium) jsem ho otočil. Na vyhlazené ploše byl neodborně vysekán tím neoblíbeným lomeným německým písmem nápis „Rehorn Vorwerk" podtržený šipkou. Tenkrát jsem na té nálety zarůstající bažinaté pasece, obklíčené stromy se žalující ruinou rozpadajícího se statku byl poprvé. Právě tam na mě nekorunovaná královna Rýchor Pomíjivost sáhla svou uhrančivou rukou nejcitelněji. Tak to bývalo ještě před nemnoha lety. Zda tam dnes není manipulační sklad vykácené kulatiny nebo křižovatka lesních svážnic ani nechci vědět. Ten velký omšelý kámen jsem už nikdy nenašel. Na Rýchory jsem sebou zásadně nikoho nebral. Orel lítá sám! Zkuste si některé ze jmenovaných míst navštívit také sami a pochopíte.
In.: Veselý výlet 54 - léto 2020
