Nejdříve však si kupme noviny
Ať zvíme, co se to tu přihodilo
(Guillame Apollinaire: Prsy Tiresiovy)
Prokletím nás, co jsme si jako koníčka osedlali historii, je neustálé pokukování do zpětného zrcátka. Ve víru událostí nás zajímají nejvíc ty, co se už staly. Je-li odstup let navíc pěkně zaokrouhlený, tím lépe. Před sto lety například získali Japonci ve válce s Ruskem slavný přístav Port Artur, baron Gautsch se stal ministerským předsedou v Rakousku-Uhersku a v Malých Svatoňovicích byla založena báňská společnost. Půl století uplynulo od ukončení mé povinné školní docházky i od podepsání vazalské Varšavské smlouvy. Výročí, výročí, výročí. Na některá lépe zapomenout, jiným „věnec budiž dán".
Foto Milan Hencl
Je to také právě pět let, co mě kamarád z veselých výletů Petr Rýgr požádal o příspěvek do připravovaného signálního výtisku Výčepního listu, jehož jubilejní 10. číslo právě držíte v rukách, zamýšleného původně jako jediný dekorativní exemplář, nezbytný pro celkový pohodový dojem ze staromilského interiéru jeho Rodinného výčepu. Dodnes jsem přesvědčen, že různá sdružení, spolky a organizace jsou vedle politických stran nedílnou součástí otevřené společnosti a solí i kořením demokracie. Vybral jsem si proto dávný příběh kuriózní stolní společnosti ze Svobody nad Úpou v několika prvních dekádách 20. století, inspirované při svém založení jednou z mých srdečních záležitostí, celosvětovým sdružením taškářů s názvem Šlarafie. Příběh lidí, scházejících se v oblíbené hospůdce mi občas připomene i podniky na druhém břehu s nerudným cimrmanovským hostinským za pípou. Také já mám svou „hospodu na mýtince", bufet jedné nejmenované boudy na vrcholu Rýchor, kam se s nostalgickou vzpomínkou na jeho přívětivější časy s buldočí neústupností občas vracívám i přes pomyslný vítací kopanec v podobě výhružného nápisu „Zákaz konzumace donesených potravin a nápojů!". Jaký to rozdíl od vrcholových krkonošských bud za hraniční čárou u polských sousedů, kde utrmácený turista sebevědomě požádá o šálek vroucí vody (je samozřejmě zadarmo), smočí do něj vlastní donesený sáček bylinkové „herbaty", zakousne svůj krajíc chleba se sádlem a s úklonou číšníka a jeho přáním šťastné cesty spokojeně odchází. Symbolický zvyk z prvopočátků horské turistiky, kdy osamělá stavení nabízela poutníkům především úkryt před nepřízní počasí, který mě tak fascinoval při prvních návštěvách po nejkrásnějším listopadu minulého století, přetrval léta kolektivního podnikání - nepodnikání a odolává i krutému byznysu současnosti. Aby se však mohl příchozí se shovívavou vstřícností majitele o donesené pochutiny podělit i s ostatními spolustolovníky, to znám jen z Rodinného výčepu. Navíc tam tryská piva vodopád; věřte mi, tam se vracím rád. Vždyť pivo je náš chleba. A koho chleba jíš, toho píseň zpívej!
In: Výčepní list 10/2005
