Ne, já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mě někdo stál,
smutný a plačící.
Já ležet bych chtěl v lopuchách,
co velkým listem svým,
by zakryly můj pyšný strach,
budu-li zbabělým.
(František Halas)
Život je krásnej, někdy kurva!
Že mám rakovinu jsem se definitivně dověděl v nevlídném středečním ránu 27. ledna, když jsem si byl pro výsledky biopsie. Měl jsem podivné nutkání křičet to strašné slovo nahlas a první mi nastavil ucho, kde se vzal, tu se vzal, v nepatřičný čas a na nečekaném místě, přítel Dan. „To zvládneš. Ty jsi bojovník." Řekl a chlapsky mě objal kolem ramen. Od svědka jistého božstva, které zásadně odmítá přenos byť jediné kapky krve, mi to znělo zvlášť přesvědčivě. I když k bojovníkovi, kromě toho padlého, jsem měl v tu chvíli na hony daleko. Abych si ten černě načatý den trochu prosvětlil, zašel jsem si do informačního centra na trutnovském Krakonošově náměstí koupit čerstvě vydaný dotisk rozebraného prvního vydání půvabné knížky Z historie Trutnova trochu jinak autorů Antonína Justa a Josefa Vika. Vyjdu z prodejny a na podloubí se jako pohádkový dědeček uculuje Toníček Just. Mám tak jedno z nejkuriózněji získaných knižních věnování.
Ale popořadě. Všechno začalo už na podzim minulého roku, kdy má obvodní lékařka usoudila, že mám dostatečný věk na nějakou pořádnou nemoc a poslala mě na preventivní komplexní vyšetření. Až dotud jsem si ani jako dlouholetý invalidní důchodce na nic nestěžoval. Poctivě jsem ujídal z koláče zdravotní pojišťovny svůj díl udržovacích prášků a myslel, že to tak bude napořád. Pak ale stačí nějaké PSA v krvi a všechno je jinak. Když mě sestra objednávala na biopsii prostaty, aby se podezření ověřilo, otevřela hustě popsaný sešit objednávek, s jediným svítícím bílým místem uprostřed. „První volný termín je třináctého". Tak jsem to vzal! Pro starosvětsky cudně vychovaného chlápka se tak spustila lavina nedůstojných, potupných, ponižujících a komických úkonů, které s tělem od pasu dolů dokáže vyčarovat naše zdravotnictví. Na dlouho mi v hlavě utkvěla příhoda stará snad sto let, kdy jsem při prvním delším pobytu v nemocnici dělal nevinné nemravné návrhy jisté sestřičce a ona mě pak jednoho večera bezostyšně vyzvala „tak jdeme na to" a významně točila hadičkou na klystýr. Už dávno dospělý, přesto jsem byl tenkrát červený až tam, kde to v té chvíli bylo nejvíc vidět. Také před biopsií, prováděnou „per rektum" v gynekologické poloze, kdy človíček - uzlíček neštěstí v Adamově tričku ťapká mezi nenuceně se bavícími zdravotníky k odloženým kaťatům, aby ausgerechnet teď odevzdal povinných třicet stříbrných ještě také pro anesteziologa, jsem se nemohl ubránit úsměvu při myšlence, jak by tahle absurdní scénka vyzněla ve filmu. Že se po kratičké narkóze člověk probudí na úplně jiném lehátku s umytým pozadím a pamperskou v navlečených slipech, to považuji za zázrak zdravotní techniky. Ortel byl neúprosný: Řezat - a to radikálně a hned! Den D byl sjednán na 18. února ve Fakultní nemocnici na Královských Vinohradech v Praze s nástupem den před výkonem. Mé entrée snad ani nemohlo být horší. Předvedl jsem se jako korunovaný vůl z hor, který neví, že „u nás v Praze" se nastupuje do 10,00. Naštěstí předůležitou úřednickou krysu za přepážkou v ambulanci, kam jsem se po zbytečném čekání na oddělení dostavil opravdu opožděně, vystřídal vstřícný a laskavý pan doktor na příjmu. Otevřeně mě seznámil i s negativními následky zákroku s optimistickým ujištěním, že poruchy erekce vyřeší Viagra a eventuální inkontinenci široká škála výrobků značky Tana. Musím se naučit být chlapem i bez postavení a na to druhé raději nemyslet. Na útulném třílůžkovém pokojíčku s vlastní koupelnou přebývali už dva nerudní dědci mého věku. Když nereagovali na několik mých nadhozených témat k rozhovoru, protože zrovna něco veledůležitého hledali v zásobách osobních potřeb a proviantu, které jim do nočních stolků s patřičným komentářem naskládaly jejich starostlivé kvočny, nezbývalo mi než se taky stáhnout do izolace. Vzal jsem si s sebou právě vyšlý vlastivědný sborník Krkonoše Podkrkonoší 9, v dobré víře, že si jej během pobytu v klidu důkladně přečtu, k čemuž bych se doma pro nedostatek času nejspíš nedokopal. Objemnou bichli o 520 stranách jsem naštěstí zdolal hned ten první den. Po operaci jsem už na čtení neměl ani pomyšlení. O kvalitě lékařské péče jistě není sporu a nerad bych ji zlehčoval. V lidském přístupu k pacientům a jejich soukromí však rezervy jsou a obrovské. Císař František Josef I. by byl určitě nadšen, jak tvrdošíjně i v 21. století přežívá jím zavedený nesmyslný budíček v 5 hodin ráno. Také kolonky v dotazníku, koho uvědomit v případě úmrtí, či přejete - li si kněze, vyplňované krátce před operací, příliš optimismu nedodávají. Ani bych se nedivil, kdyby opravdu došlo k nejhoršímu, že by telefonický rozhovor mohl vypadat třeba takhle: „Pani, vy u nás máte manžela, že jo? Budete chtít pohřební službu Jistota nebo Modrý anděl?" A už vůbec nechápu, proč vás hned ráno před operací převléknou do na zádech rozevřené košilky zvané andělíček s utrhanými tkaničkami na zavázání, kterou musíte před odvezením na sál přede všemi odložit už na pokoji. No co, ať se zasměje i uklízečka, hlavně když to dobře dopadne. Z operačního sálu si pamatuji jen obtížné vpravení jehly při epidurální anestezii, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že páteř mám naštěstí pevnou. Z narkózy jsem se probudil, doufám, že bez trvalých následků, na jednotce intenzivní péče, což je, jak jsem později zjistil, zařízení s běžným lůžkovým oddělením zcela nesrovnatelné. Všechny sestry bez rozdílu by měly nosit svatozář, i přes to, že po službě v civilním životě se velice snažily tento můj zidealizovaný obraz nabourat. Můj spolupacient, po narkóze značně dezorientovaný osmdesátník, například 20 x za hodinu požádal o mísu a vždy naplano. A sestry mu ji trpělivě s laskavým stereotypem - položte hlavičku, pokrčte nožičky, zvedněte zadeček - vyměňovaly. Povedlo se mu to opravdu až po jedenadvacáté. Tentokrát bohužel bez mísy. Vzhledem k zákroku na citlivém místě, bylo mé až dosud na maximum upozaděné mužství ráno jako přeplněná vosí báň. „Tímhle tu nikoho neohromíte" konstatovala jedna ta dobrá duše a pohotově mi přinesla pytlík s ledem. Poprvé jsem měl také tu čest sdílet jednu nemocniční místnost s dámami, což byly tři babice kolem šedesátky. O soužití s nimi raději pomlčím a zůstanu gentlemanem. Už před odjezdem z domova jsem důrazně zakázal jakékoliv návštěvy a kromě krátkého denního kontaktu s rodinou jsem měl vypnutý mobil. Mám totiž za to, že „padre" by se neměl nechat nachytat v zuboženém stavu. Blokádu prolomila jen má pražská starší sestra, na kterou jsem nějak pozapomněl. Získala si mě ale tím, že dokázala dojet až domů v nemocničním plášti pro návštěvy. Navíc mi zkušeně poradila účinný fígl, jak zamezit bodnutí rezatými vidlemi do břicha při každém zakašlání nebo kýchnutí. Stačí proplést prsty rukou na prsou a lokty pevně stlačit hrudník. Probatum est! Před každým zdravotním výkonem zdůrazňuji svou alergii na práci a na komunisty, což nikoho nezajímá, ale hlavně na jód, což by mělo. Přesto hned při prvním převazu konstatoval ošetřující lékař jak se jizva pěkně hojí a naordinoval už jen jódový zástřik. „Ale já jsem alergický" špitnu. Tak nechali obvaz. Druhý a třetí den, stejný postup, stejná písnička. Teprve čtvrtý MUDr. zručně odtrhl již značně pomuchlanou náplast a pravil: „Sestro, dáme jód!". Těch deset dnů v nemocničním zařízení mi zase na dlouho stačilo a s novou nadějí jsem se rád svěřil do domácí péče.
Vím, že nemám vyhráno. Mám za sebou jen jednu nepříjemnou záležitost a jsem bohatší o další zkušenost: Stáří a nemoc nejsou pro sraby!
(Poznámky k životopisu)
Foto Pavel Křivka
In.: Litera - příloha Výčepního listu č. 19/2010