Z potlachů a výšlapů do hor znají mnozí čtenáři Krkonoš Petra Rýgra a jeho půvabnou manželku Evu jako sympatický a skromný pár mladých lidí. Mnozí ani netuší, že nepřehlédnutelný díl peněz, které opojeni krásami okolí neuváženě utratili za drobné umělecké předměty z cínu, nabízené leckde jako suvenýry z cest, skončí právě na Rýgrovic kontě. Inu, jak říká dramatik Tom Stoppard: „Z tisíce lidí se má sto dobře, deset velmi dobře a jeden parchant je umělec." Leč abych jenom nelichotil. S vrozenou noblesou bulteriera jsem se pozval ad fontes, jak říkali staří /vzdělaní/ Čechové. Prostě přímo k nim.
Den v cínovém království
Přibyslav leží od Nového Města nad Metují slabé tři kilometry. Pro horáka pár kroků pozdním ránem. Rozmařilý hostitel mi však v ústrety posílá svého osobního řidiče s podnikovým bourákem. Cesta je tak otázkou několika minut. Využívám chvíle, abych z mlčenlivého společníka, stylizovaného viditelně do podoby svého zaměstnavatele, vypáčil pár intimností o šéfovi. Loajální muž utrousí však jen sotva slyšitelné: „Občas ho napadaj pěkný blbiny." Honosná vila továrnické rodiny v rustikálním retro stylu budí dojem, jako by v zapadlé vísce stála od pradávna. Někde za ní tuším areál výrobních hal Rýgrovy továrny cínových figurek. Vjíždíme branou bez vrátného a na mé zdvižené obočí reaguje nemluva za volantem nečekaným vodopádem slov. „Starej povolil volnou pracovní dobu. Dokáže přimhouřit oči i nad občasnou stávkou. Obvyklá hesla - Ať žije vedení, Pryč s odbory či Drahota nám nevadí - dokonce i ocení. Zaměstnanci dobře vědí, že práce se sama neudělá a promarněný čas rádi nahradí." „Starej", to je Petr Rýgr, se svým bohémským plnovousem a intelektuálskými brejličkami, tak nepodobný současným selfmademanům, mě vřele vítá a uvádí do přijímacího salonku. Služka má dnes jako obvykle volno, a tak s občerstvením přikvačí sama milostivá paní v nápadně nenápadných šatičkách, zajisté s pečlivě odpáranou visačkou avantgardního pražského salonu Timoure et group. /Mě neoklameš, děvenko!/
Petr pochází z trutnovské patricijské rodiny, jejíž kořeny sahají přes jednu z babiček až k rodu textilních podnikatelských magnátů Faltisů. Mě si však koupil sdělením, že jeden z oddenků rodokmenu míří do krajiny mého srdce, zaniklé tajuplné obce pod Rýchorami, do Sklenářovic. Rod paní Evy sedí na přibyslavských gruntech prokazatelně od poloviny 17. století. Jejich sepětí s rodným krajem přímo dýchá z půvabných autorských betlémů, především z cínových miniatur bytostně českých daráků. Rýgrovy jesličky z Českého Betléma, jak se poeticky přezdívá Novému Městu nad Metují, okouzlily tisíce návštěvníků nezvykle hojných výstav betlémů v závěru loňského roku. Kochám se pohledem na některé z nich i v malé firemní vzorkovně, kde vévodí shluku vyráběných postaviček Krakonošů, zástupu horalů z Krkonoš, replikám dobových přívěsků a několika typům plasticky zdobených pohárků, vyráběných jen pro potěchu přátelům. Žádané módní a obchodně výnosné vojáčky všech armád tu ale nenajdete. Petr je pacifista až do důsledků. Hitem číslo jedna je v současné době Bambino di Praga - Pražské Jezulátko. Jeho vyhlášené převleky skýtají netušeně barevných variací. Čilé řádové sestry karmelitky z pražského kostela u Panny Marie Vítězné ho s obchodní zdatností hodnou obdivu expedují ve stylových papírových krabičkách do celého katolického světa. Španělsko, Itálie a především Latinská Amerika tak zná droboučké klenoty Rýgrovy produkce lépe, než mnohý supermarkety oslepený našinec.
Většina modelů pro výrobu figurek vzniká ve vlastním atelieru, kterému dominují manželé Rýgrovi. Jen některé grafické návrhy vycházejí z konkurzu; například právě řada krkonošských horáků v typických krojích minulého století, jak je na rytinách zachytil ve své monografii J. K. E. Hoser. Nebo první vlaštovka - Víra z pískovcové galerie v Kuksu, která možná otvírá vrátka modelům barokního básníka kamene Matyáše Bernarda Brauna. Zhotovit podle kresleného návrhu trojrozměrný model z moduritu v měřítku 1:1 včetně různých titěrnůstek oděvu s vědomím všech záludností odlévání, je fuška i pro zdatného modeléra. Použití moderních materiálů tradiční výrobu přece jen trochu usnadňuje. Letité sádrové formy nahradil tvárný silikonový kaučuk, který se sádrovým pouzdrem pouze fixuje. Připravené půlené i vícedílné formy /to podle plastické náročnosti figurky/ putují do slévárny. S očima navrch hlavy následuji svého průvodce. Očekávaný hluk a žár hutí, krystalizující v mysli ze vzpomínek na klukovské návštěvy v kovárně, se nedostavil. Elektrické pícky jen tiše předou, takže daleko intenzivněji vnímám monotónní hukot klimatizace. Z drobných pánví stékají do připravených forem v pravidelných intervalech přesně dávkované pramínky stříbřitého kovu. Jeho složení je přísně střeženým tajemstvím. Přesto se dozvídám, že se do cínové taveniny přidává i něco olova a pro malované figurky i nezanedbatelný díl stříbra, aby na nich lépe držela barva. Pomalu se sunoucí pás s chladnoucími formami, obtěžkanými kovovým plodem, končí v „nejšpinavějším" provozu, kterému se hezky česky říká šábrovna. Zde se vychladlé odlitky čistí od otřepů i nepatrně znatelného švu ze spojů formy. Ještě vtisknout stále zvučnější značku Rýgr do spodní plošky soklíku a už si je po tuctech rozebírají zručné malérečky, aby je v klidu svých domovů pečlivě oblékly do barevného hávu. Před expedicí je každá figurka podrobena ještě přísné kontrole kvality a na přání zákazníka opatřena vkusnou ambaláží s certifikátem. Z něho se kupující dozví mimo jiné i to, že výrobce velkoryse podporuje různé dobročinné nebo ekologické nadace. V případě Hoserových lidiček z Krkonoš je to Fond na záchranu Sněžky.
Zmožen zážitky usedám v příjemnou člověčinou naplněné „šéfovně". Galerie echt secesních rámečků na pracovním stole majitele, nabízí rozesmátou tvář milostpaní i nezletilých dědiců v mnoha provedeních. A jako kontrapunkt dva vážné portréty mužů z minulého století. I bez popisky poznávám anglického utopického reformátora Roberta Owena, který první vyslovil přesvědčení, že i kapitalista může být člověk a mistrného autora malostranských figurek, českého klasika Jana Nerudu. Petr Rýgr /nebudu zastírat, že si s panem továrníkem tykáme/ přešel na t.zv. volnou nohu hned, jak to dovolily poměry; to je v roce 1988. Před tím byl, jak říká, ledasčím. A vším byl nerad - chyběla mu svoboda. Odlévání cínových artefaktů v provedení víc než komorním si zvolil zcela náhodně, jen proto, že usoudil, že by ho to mohlo bavit. Svatý Fabian se zřejmě činil, když autodidakt Rýgr během krátké doby zvládl všechny taje řemesla a navíc ukojil i své umělecké ambice. Ve svém prosperujícím podniku tak může kdykoliv zastoupit kteréhokoliv pracovníka. A opravdu ho to baví! Skoro stejně jako činnost ve Straně postupného maximalizmu /dále jen SPM/, kterou s několika kamarády obnovil na vědeckém základě a natruc tehdejší státostraně v roce 1980. Strana, která byla původně založena už roku 1733, není ani tak o politice jako o hravosti a přátelství a její duch je nesdělitelný. Přesto si neodepřu potěšení ocitovat alespoň dva body z jejího bezpečnostního prohlášení neboli prohlášení pro Bezpečnost: „ 1. SPM nikomu nestraní. Její členové nejsou v ní organizováni. Jedná se tedy vlastně o nestranu s neorganizovanou nečlenskou základnou.".... „4. SPM má v programu přetvořit stávající svět, jeho duchovní a ekonomické principy. Ovšem tímto programem se programově nezabývá."
Aby mi snad někdo nevytýkal, že vidím moderního kapitalistu příliš okouzlenýma očima, udělal jsem i bleskovou anketu v místě jeho bydliště. Z hlasů ulice jsem po pečlivé cenzuře vybral všechny tři:
Dobře informovaný místní zdroj, který nechce být jmenován: „Už za totáče byli Rýgrovi divní. Nikdy například nechodili volit. Pro obec, jejíž obyvatelstvo s volebním právem se vejde do větší dodávky, to byla úplná pohroma. Přibyslav tak drasticky nabourávala stoprocentní volební účast celého východočeského kraje."
Přemysl N.- soused: „Krátce po tom sametovým vobratu jsem se rozhod do tý jejich strany taky vstoupit. Prej - komouše neberem! No a vidíte: Jsme pořád v parlamentu. A voni?"
Dežo t. č. nezaměstnaný: „Rád bysom veděl, kdě pánko Rýgr skladuje matriál."
Při loučení zastře šibalskou jiskru v Petrových očích záchvěv lítosti, snad nad ztrátou promarněného času. Já jsem však spokojen. Droboučká figurka Krakonoše do mé sbírky potěší stejně jako obálka s eurošekem, jehož tušená sumička jistě několikanásobně převyšuje redakční honorář. Prozíravý podnikatel - mecenáš podporuje především svého životopisce. A tak to má být!
Kdo z laskavých čtenářů dočetl až sem, věz, že ne všecko je apríl. Petr Rýgr je sice recesista par excelence, ale jinak dobrák od kosti a jeho cínové výtvory, byť jakkoli snové, jsou skutečné, jako že se Tonda jmenuju.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/4