Freiheit

Bohdan Holomíček /*1943/. Fotograf od Pánaboha. Lev zrozením, elektrikář původním povoláním, šofér z nutnosti...

Ale také laskavý člověk, labužník života, parťák do nepohody a roztomilý pokušitel žen.

A jednou, možná, třeba i v příštím životě, číšník.

Foto Petr Rýgr

Fenomén české kultury Bohdan Holomíček, autor originálních otisků „obyčejného" života, plní od roku 1974, kdy vyšel v Československé fotografii první jemu věnovaný esej z pera Karla Dvořáka, stránky odborných publikací i denního tisku stále častěji i za hranicemi republiky. Curriculum i dílo nekonfliktního Holomíčka je kritiky cupováno ze všech stran. Nápad zapříst s Mistrem rozhovor na téma „hospoda" se však dosud nikomu neudělal. Výčepní list je první. Abychom drželi styl, kde jinde jsme se mohli sejít, než v hospodě. Bohdan vyšetřil v životním kvapíku jedno březnové sobotní odpoledne k přátelskému posezení, jak on říká „u nás", v janskolázeňské restauraci Lesní dům. Všetečné otázky kladl s chatrnou kvalifikací někdejšího dítěte z hospody, Antonín Tichý.

 AT: Vím, že jsi náturou „světoběžník", i když jsi dlouhá léta strávená na cestě, křižoval jen ten určitý kousek v srdci Evropy, ohraničený ostnatým drátem. Za poslední dekádu jsi měl možnost nahlédnout i do velkého světa za ním. Hospody jsou všude pokládány za bezpečný přístav. Jak vnímáš vyjímečnost těch českých?

BH: Neděláme spolu rozhovor pro tisk poprvé. A opět sis vybral těžko uchopitelné, nevyčerpatelné a velice křehké téma. Záleží přece, z jaké pozice se podíváš. Stejně jako muziku, fotografie nebo divadlo, lze i hospody dělit všeobecně na dobré a špatné. Pozná se to bohužel, až když obsluha zvedá židle na stoly. Z těch špatných tě zpravidla vyhoděj. /Smích/ No a hvězdičku maj všude, kde mi počkaj. /Smích/ Ale vážně. Hospoda, to je společnost v kostce. Postupně zde objevíš všechny základní vzorce chování. Pro mne je dost určujícím prvkem personál. Tam, kde se střídají směny, můžeš se ocitnout v naprosto odlišných podnicích, aniž změníš místo u stolu. Mým gustem jsou hospůdky t zv. „jeté", s jemným nánosem patiny, načichlé člověčinou. Což samozřejmě nevylučuje, že se dám rád pozvat i do těch luxusních. /Smích/ A přímo miluji divadelní kluby, z nichž ten v pražském divadle  Na Zábradlí je absolutní jednička. Porovnávat s cizinou mi brání handicap naší generace - jazyková bariéra. Přesto mám pocit, že atmosféru pospolitosti, důvěrně známou z některých českých hospod, lze najít snad ještě v New Yorku, kde jsem měl to štěstí také vystavovat. Dokonce v prestižní Leica Gallery, jako zatím jediný autor, který neužívá přístroj této značky. Ale N. Y., jak známo, není Amerika.

AT: Co má paměť sahá, byla pro mne hospoda vlastně „doma". Jaké bylo tvoje první setkání s tímto prostředím?

BH: Jak už to na vesnici chodívalo, bývala hospoda většinou jediným kulturním stánkem v místě. To platí zvlášť pro ty nejmenší, kde nebyl ani kostel nebo škola. Zde se většinou odbývaly schůze spolků i obecního zastupitelstva, sokolská cvičení, taneční zábavy, sporadické projekce putovního kina, či dlouho očekávaná vystoupení ochotnického divadla. Nechci rozeznívat pamětnickou strunu, ale i u nás v Mladých Bukách se při vstupu do kinosálu muselo projít lokálem přilehlé restaurace. Vzpomínám na to zvláštní rozechvění, když jsem jako kluk poprvé vstoupil na výsostné teritorium, vyhrazené tenkrát většinou mužům a se sklopenými zraky našlapoval cestou za neznámým zážitkem biografu kolem vážených sousedů v mnohdy ne zrovna lichotivé situaci. Dnes už jsem velkej a viděl jsem i zažil v hospodě ledacos, ale to podvědomé spojení s kulturou bych si rád ponechal.

AT: Následující aforismus je připisován Karlu Čapkovi. „Místo hospod, kde se sedí, pije a povídá, vynalezli Angličané bary, kde se stojí, pije a mlčí." Jak je pro tebe důležitá komunikace?

BH: Velmi. Pracuji většinou sám a dokážu být sám. Stejně rád mám ale společnost. Rád lidi pozoruji. Jsem sběratel tváří. Snažím se vždy sedět tak, abych viděl co nejvíc a přiznávám, že i bez kamery vnímám celek i detaily jakoby ohraničeny výřezem v hledáčku. Potěší mě letmý kontakt očí, naznačené přátelské gesto třeba i neznámého člověka. Rád poslouchám lidské příběhy. Paměť mi však zaplaťbůh ještě slouží, takže mi to stačí jednou. Z toho důvodu nejsem „štamgast" a snažím se hospody střídat. Záměrně se vyhýbám debatám o politice. Považuji je za ztrátu času. Jsem si vědom mnoha vad současného systému i osobních chyb a přehmatů jinak třeba i slušných lidí, pohybujících se na politické scéně. Pocit svobody, nabyté po listopadu je stále silnější, než krátkodeché problémy, které po sejmutí klapek z očí, najdeš na celém světě. Považuji za osobní štěstí, že mám i na to posezení v hospodě čas a peníze a je mi docela líto těch, kteří si tohle neuvědomují.

* * *

Cesty do světa a především Václav /prezident republiky - pozn. AT/ mě naučili nesednout si na zadek ani před těmi nejslavnějšími jmény. Hospoda je přímo esencí demokracie a nepodstatný balast jako tituly, funkce a postavení se odkládají na věšák zároveň s kabátem. Není to vždycky a beze zbytku, ale tak to mám rád.

AT: Že jsi velkým ctitelem čaje, je všeobecně známo. Má Lvice nemůže zapomenout na tvůj dávný experimentální nápoj z domácích zdrojů. Vražedná kombinace šípků a švestek, potažmo šípkového čaje a slivovice v poměru více než chlapáckém, se příliš neslučuje s jemným, vytříbeným vkusem ortodoxních návštěvníků čajoven. Bylo to v hlubinách barbarského totáče, ale přesto: Co ty na to?

BH: Z mého vztahu k čaji vzniklo časem otřepané klišé. Mám rád silné černé čaje. Jejich domácí rituální příprava je pro mne intimní obřad. Čajovny ale nemusím. A ten dávný čajový úlet nebyl žádný experiment, ale z nouze ctnost. Již několikátý den jsem bohatýrsky slavil své narozeniny, tak se pilo, co dům dal. Ostatně ani nabídka socialistického obchodu nabyla tenkrát o moc pestřejší. Škoda jen, že plamenné výzvy tvé ženy, nenašly tenkrát /21. srpna 1973 - pozn. AT/ u zbabělých spoluobčanů podporu. Mohli jsme setřást režim mnohem dřív.

AT: Okřídlené „Stojíš - li, hleď, abys nepadl" renesančního kumpána Mikuláše Dačického, evokuje otázku, co démon alkohol?

BH: Nechodím se do hospody opíjet a nevadí mi sedět mezi pijáky a nepít, když řídím. Konzumace však k hospodě patří. Mezi nápoji nemám vyhraněného favorita. Piji pivo, nejsem pivař. Sáhnu raději po sklence dobrého vína. Z tuzemských preferuji bílé odrůdy, červené raději z osvědčených prosluněných svahů Francie, Itálie nebo Chile. Nezavrhuji ani „tvrdé" destiláty. Shrnuto - piji všechno a rád. Že bych se však někdy opil do bezvědomí, to si opravdu nepamatuji. /Smích/ I když nekonečné kodrcání pražskou tramvají v hodině mezi psem a vlkem opakovaně z konečné na konečnou, jsem už taky absolvoval. Okamžik, který jsem si vysnil v dobách pravidelného vstávání do práce, jak příjemně naladěn potkávám cestou z hospody v ranním rozbřesku zachmuřené zástupy jdoucí na šichtu, mi nezevšední nikdy.

Po zavírací hodině.

AT + BH unisono: Život bez hospod je nuda.

 /Že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, jsem se přesvědčil hned po týdnu, při autorizaci tohoto článku. Bóďa opět hýřil humorem a dobrou náladou a protože rád dělá lidem radost, přinesl hostům i personálu svého oblíbeného podniku štůsek fotografií z minulé návštěvy, které se na oficiálním fóru mezinárodních výstav vyvažují zlatem. Já, navlečen ve své obvyklejší, protivně abstinentské figuře, jsem na přetrženou nit rozmarného večera navázat nedokázal. Tak už to chodí./

In: Výčepní list 3/2002