Freiheit

Ve středu 22. května v 18 hodin 11 minut večer mi z ničeho nic zavolal Petr Rýgr s nabídkou, jestli bych nechtěl - když už má dnes svátek Emil - napsat nově něco o trutnovském sochaři Emilovi Schwantnerovi. Tak proč ne? U nás v Podkrkonoší je to sice mockrát vymlácená sláma, ale několikrát už jsem se přesvědčil, že pár kroků za humny jeho jméno veřejnosti mnoho neříká. Teprve v posledních letech se pozapomenutý sochařský fenomén uváděný dlouho i v odborných kruzích jako regionální umělec stává po zásluze uznávanou veličinou přesahující lokální hranice české kotliny. Jedním z jeho nadšených propagátorů byl nedávno předčasně zesnulý sběratel, badatel a štědrý donátor Václav Petira, kterému bych rád tento text věnoval. Vašek už před lety rozšířil svůj sběratelský zájem o historickou figurální produkci žacléřské porcelánky i na mistrovské artefakty Emila Schwantnera, který v modelárně fabriky Theodora Pohla v Žacléři započal rozvíjet svůj výtvarný talent.

Umělec se zcela svébytným nezaměnitelným rukopisem se narodil 28. srpna 1890 v Královci jako páté dítě důlního tesaře spojeného pupeční šňůrou s krajem pod Rýchorami. Schwantner starší se často stěhoval za prací. Z rodného Maršova do Královce, odtud do Bobru, kde malý Emil, jediný ze sourozenců, který přežil dětské nemoci, chodil do školy a hnětl své první panáčky z bláta nebo vyřezával kudličkou, později do Albeřic. Nadaného klučíka si všiml vrchní modelář Hartmann od Pohlů a vzal jej do učení. Tak nenápadně začala kariéra kumštýře, kterému osud dopřál podobných šťastných náhod měrou vrchovatou. Filantropicky založený majitel továrny poslal šikovného učně po dvou letech na firemní náklady na odbornou školu do Teplic v Čechách. A po krátké „zkušené" v Německu s doporučením ke zkouškám na pražskou uměleckou akademii. O poměrech ve zkostnatělém a byrokratickém Rakousko - Uhersku ledacos napoví rozhodný postoj profesora Myslbeka, který poznal talent a neváhal urgovat samotného ministra kultury ve Vídni, aby adeptovi studia odpustil chybějící rok střední školy. Okřídlená je věta z jejich telefonického rozhovoru známá díky pozdějším Schwantnerovým pamětem: „Pane profesore, vykašlete se na akademické předpisy a přijměte toho Schwantnera." Měla by znít v uších všem úředním šimlům ještě dnes. Roky 1909 až 1912 strávené na Akademii v atelieru Josefa Myslbeka a později Jana Štursy znamenaly pro Schwantnera každoroční ocenění ročníkové práce a absolvování jako premiant sochařské třídy. Již tehdy navštívil při studijních pobytech významná kulturní místa v Evropě. Následně ho silně ovlivnila berlínská spolupráce s tehdy již slavným představitelem secesního monumentalismu, rovněž rodákem ze Sudet Franzem Metznerem na několika figurálních pomnících, ale především na velkolepém památníku Bitvy národů v Lipsku. Krátce před vypuknutím Velké války 1914 - 1918 si otevřel vlastní atelier v Berlíně a vzápětí ve Vídni, kde se také v roce 1916 poprvé oženil. Jako záložní důstojník narukoval v lednu 1915 dobrovolně na frontu a stal se přímým účastníkem bojů v Haliči, na Volyni, v Rumunsku i dvou krvavých bitev na řece Soči v Itálii kde poznal hrůzy válečného běsnění. Odtud pramení jeho přesvědčivý pacifismus, který se významně promítnul především do většiny jím navržených pomníků padlým vojákům z mnoha obcí Trutnovska, Žacléřska a což je méně známé i několika míst na Náchodsku a Broumovsku. Spolu s pomníky významných osobností a řadou hodnotných funerálních plastik byly v minulosti a některé vzácně dosud jsou rozsáhlou a stále přístupnou sochařskou galerií ceněného trutnovského umělce. S Trutnovem, kde mu otec provozující v Albeřicích výnosnou hospodu pomohl vybudovat výstavnou vilu s atelierem, spojil Schwantner svá plodná meziválečná léta. Množství drobných uměleckých děl z kamene, dřeva, kovu, hlíny i patinované sádry leží dosud v depozitářích muzeí, v galeriích i soukromých sbírkách často nepopsáno. Na jejich katalogizaci se velkou měrou podílel právě Václav Petira. Jen válečných pomníků měl zapsáno téměř 30. Za cenu osobních ztrát vykupoval objevené neznámé a veřejnosti nepřístupné kousky se Schwantnerovou signaturou, štědře spolufinancoval obnovu pomníků i vydávání katalogů k výstavám, které často inicioval. Jeden z nejpovedenějších vydalo k umělcově souborné jubilejní výstavě Krkonošské muzeum ve Vrchlabí v roce 2015 a další hned v příštím roce Městské muzeum v Žacléři. Zaniklé památky známé už jen z historických pohlednic, současný stav dochovaných a veškeré písemné informace publikoval Václav na hojně navštěvovaných webových stránkách www.emil-schwantner.cz , které s jeho skonem k lítosti badatelů zanikly. Stejně jako unikátní internetová databáze sbírky žacléřského porcelánu na doméně www.sosky-zacler.cz. Fyzicky byla rozsáhlá kolekce naštěstí jako trvalá zápůjčka instalována v nové expozici Městského muzea v Žacléři, která se včetně dalšího exkluzivního katalogu těší oprávněnému zájmu návštěvníků. Na základě ve své době objevného článku o podnikání rodiny Pohlů publikovaného v češtině po mnoha letech odmlky v časopise Krkonoše - Jizerské hory 2003/2 s chytlavým titulem Bratři Pohlové - „kluci z porcelánu" se společenský člověk Petira seznámil s nějakým Tondou s podobnými zájmy. Najeli jsme spolu za Schwantnerovými pomníky stovky kilometrů. Něco málo nafotili, hodně kafí vypili a proklábosili spoustu hodin. Na Trutnovsku a Žacléřsku je konkrétně Scwantnerovu dílu věnována v posledních letech zasloužená péče. Mnohé skulptury byly opraveny, některé obnoveny a uvedeny do původního stavu. Vyvrcholením této tendence byla celková rekonstrukce Mistrova stěžejního protiválečného díla - Tance smrti - postaveného v trutnovském městském parku na paměť padlých spoluobčanů a zničeného nacisty. Mladá místní umělkyně Paulina Skavova s pokorou k autorově charakteristickému sochařskému tvarosloví vytvořila zdařilou repliku odhalenou jako symbol navázání kontinuity mezi minulými a současnými generacemi města v září 2017. Jak ubohé jsou proti tomu žabomyší půtky zastupitelů v Teplicích nad Metují ve vlekoucí se kauze obnovy zajímavého zničeného Schwantnerova pomníku s postavou vojenského trubače, jehož ocelová helma se odpůrcům zdá příliš německá. Stejnou argumentací operovali vandalové i po druhé světové válce nejen v Teplicích. Tehdejším režimem mlčky podporovaný negativní vztah k památkám na původní německy hovořící obyvatele pohraničí byl krátce po skončení válečných útrap celkem pochopitelný, i když neomluvitelný. Je smutné, že tehdejší vandalové mají i v současnosti zdatné následovníky, kteří užívají výhod ze řetězů utržené demokracie k vlastnímu prospěchu. Čím jiným je roztavení bronzového sousoší z hrobky pokrokového novináře Wilhelma Kiesewetera na hřbitově v Trutnově za mrzký peníz od výkupců barevných kovů? Nebo barbarské odcizení Schwantnerovy sošky školáka z náhrobku ředitele školy v Horním Maršově? Všichni pískaři, spojující své první lezecké krůčky s oblíbeným „Ádrem" si jistě vybaví působivou bustu Johanna Wolfganga Goethe před vstupem do prostor dómu s Velkým vodopádem, která spolu s pamětní deskou připomíná návštěvu německého básníka v těchto končinách. Kdo z nich ale ví, že je to dílo Schwantnerovo? Totéž platí i pro nejzachovalejší pomník padlým v Otovicích s původní figurální výzdobou z roku 1926 a doplněnými deskami. Torzo zmiňovaného trubače dál leží v márnici v Teplicích. Socha byla odstraněna po roce 1945 i z pomníku v Božanově, poničený je pomník v Libné. V kašně v Olešnici v Orlických horách by jen divák s bujnou fantazií hledal zbytky památníku na místní padlé. Přitom šlo ve všech případech o kvalitní sochařské práce Emila Schwantnera. Zkáze svého nejlepšího díla v Trutnově musel zdrcený umělec přihlížet. Zda znal smutný osud i některých ostatních pomníků se lze jen domýšlet. I přes opakovanou nabídku profesury na AVU v Praze, odešel se svými vyhnanými trutnovskými sousedy dobrovolně v červnu 1946 do Německa. Zemřel v chudobě a téměř zapomenut 18. prosince 1956 v Schönebecku nad Labem v NDR.

In.: Litera - příloha Výčepního listu 31/2019 (autorsky kráceno)