Motto: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.
/Otfried Preussler/
V poměru k trvání krakonošovské legendy docela nedávno, žili i lidé, kteří se s jeho kousky osobně setkali. Do obecní kroniky Pece pod Sněžkou zapsal několik příběhů starých horalů kronikář Stefan Dix. Tak například Tobiáš Jusuf z Chaloupek chodíval sekat vlčinu na seniště v Úpské rokli. Jednou, asi dvě hodiny po poledni, vedle něj postával kozel, černý jako uhel. Na Tobiášovu výzvu: „Dělej už něco, ty lenochu" se zjevil další černý kozel a začali se navzájem trkat. Tobiáš opět popichoval: „Trkněte se přece pořádně." Kozlové se do sebe pustili s takovou vervou, že létaly nejen jiskry, ale celé plamenné blesky a za chvíli byla louka v jednom ohni. Jusuf s vypětím všech sil unikl požáru na Kamennou pláň. Doma pak osm dní blouznil v horečkách. Později, když se probral, poslal do Úpské rokle na obhlídku spáleniště syna. Ten se vrátil s údivem: „Otče, co jste si to představoval? Louka je stejná jako dřív. Vaši kosu jsem přinesl i raneček s chlebem. Po ohni ani stopa." Starý po chvíli váhání usoudil: „To si Krakonoš ze mne udělal blázna."
Krkonošská pokladnice, Obří důl, strážený majestátem Sněžky, je místo magické, pro kamennou kolébku bájného obra jako stvořené. Pán hor, zrozený z živlů a lidské fantazie, živený šeptandou ústního podání, neměl dlouho ani jméno. Zjevení, duch hor či strážce pokladu, jak jej zaznamenaly originály „Vlašských knih", jakýchsi tajemných itinerářů benátských hledačů drahých kovů a nerostů, souzní s posvátnou hrůzou středověkých horníků z neprobádaných končin i temnot podzemí. Teprve 15. století přineslo nespočet podob jména Rübezahl, jež je připsáno i u prvního známého grafického ztvárnění Krakonoše na mapě Slezska z roku 1561 od Martina Helwiga. Heraldickou figuru s orlí hlavou ověnčenou jeleními parohy, lvím tělem a kozlíma nohama, s dvěma ocasy, jedním lvím a na čtyřikrát rozeklaným kozlím a s poutnickou holí v pařátech, zvěčnil na skalisku Poledního kamene také trutnovský kronikář a malíř Simon Hüttel na nejstarší obrazové mapě Krkonoš jen o pár let později. Výtvarně velmi působivá rekonstrukce zmizelé mapy z dílny Krkonošského muzea ve Vrchlabí, vyšla tiskem v roce 1997. Prvotní vzhled Krakonoše již 33 let propaguje i stylizovaná grafická značka časopisu Krkonoše. Při výkladu jména Rübezahl /z něhož vznikl český, poněkud hanlivý Rýbrcoul i nešťastný otrocký překlad Řepočet, který se, na rozdíl od polského nelibozvučného Licyrzepy, neujal/, sahají někteří badatelé až ke starým Keltům. Odvozují jeho slovní základ od antického názvu Krkonoš- „montes Riphaei" /Ripské hory/. Ripský duch /ďábel/ mající ocas, či ještě obecněji obr s ocasem, zní mnohem pravděpodobněji než šroubovaný „počítač řep" i s plejádou pozdějších umělých bájí o vychytralé milence a řepných bulvách. Jako vše kolem Krakonoše, ale nic není stoprocentní a všechno může být pravda. Do krásné literatury uvedl krkonošské veličenstvo lipský univerzitní profesor Johannes Paul Praetorius v 300 příbězích své „Démonologie". Každý trochu znalý horák ví, že Krakonoš vedle umění převtělovat se v cokoliv, trpí už od 19. století rozdvojením osobnosti. Ve východní části hor, až donedávna osídlené německým etnikem, se zjevuje ten původnější, zlý a hrůzu nahánějící démon vládnoucí povětřím, svalnatý obr s obnaženou hrudí. V okolí Kotle zas obchází jako dobrácký strejda z hájovny, který nezkazí žádnou taškařici a mnohem raději pomáhá než trestá. I to jeho české jméno Krakonoš od obrozeneckého dramatika Klicpery je tak nějak laskavější. Dovolím si připomenout i Krakonošovu třetí podobu, známou za severním obzorem - polského Skarbnika. Poťouchlého permoníka, skřeta z podzemních slojí, strážce nerostného bohatství Krkonoš.
In: Veselý výlet 18/2002
