To je Krakonoš na měsíc září. Čas, kdy se léto zvolna láme do podzimu. Sluníčko se ještě občas blýskne hřejivým paprskem babího léta, ale co naplat, konec je už na dohled. Ani Krakonoš není žádný jura aby necítil každý kloub v obřím těle. Na Sněžku nevyběhne jako za mlada rychleji než trénovaný jelen od Luční boudy. Jen ve vzpomínkách si ještě vybaví, jak i v pokročilejším věku rošťácky mával na zkřehlé turisty ploužící se od sloupu ke sloupu na dosluhující sedačkové lanovce. Ty moderní kabinky pod taktovkou „nového koštěte" náčelníka Jirky Špetly z nedaleké Svobody nad Úpou, profrčí kolem nějak příliš rychle. Pán hor stále častěji odpočívá. Sem tam ostudně zakopne o vyčnívající kámen na štětované cestě nebo o uschlý kohát kosodřeviny, které kdysi s lehkostí jankovitě přeskakoval. (Inu, bosky ani v polobotkách starý brachu se už dávno do hor nechodí, jak ví z letáčků Horské služby každý školáček). Kilometrové stoupání po „Klimešových schodech" s fujtajbl plechovými podstupnicemi ho začíná děsit i ve snu. Ani jemu na nich nevychází kolohnátský krok a funí jako prasklý měch u historických varhan mistra Tauchmanna z Verchlábe před restaurováním. Žádný z nás, smrtelných horáků Jeho Majestátu sice do hlavy nevidí, ale třeba se mu v ní i při vědomí vlastní nepomíjivosti honí stejné myšlenky jako kdysi „krkonošskému poutníkovi" Karlu Hynkovi Máchovi, který do své Pouti krkonošské vepsal věštecká slova: „...pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jako bych nikdy nebyl šel po horách těchto."
Znavený poutník
Luxusní mosazný štítek na vycházkovou hůl s červeným plstěným podložením na rubu je z dob, kdy měla nejvyšší hora Krkonoš svých poctivých 1605 metrů nadmořské výšky a i na takové titěrné suvenýrové drobnůstky se používal kvalitní řemeslnický materiál, žádné laciné umělohmotné náhražky. Vkusu doby poznamenané očividně vlivem tradic starého mocnářství odpovídá tvar i výtvarné zpracování raznice od profesionálního rytce, skromně skrytého v anonymitě. Regionální sběratelská lahůdka je ze sbírky pražského ctitele Krakonošova království Ondřeje Lenfelda, kam míří mé poděkování i předpokládaný obdiv případných čtenářů.
Nepublikováno