Můj nejmilejší Krakonoš! Ze všech Krakonošů, které jsem v životě potkal nejkrakonošovatější. A to počítám i ty, které jsem jen viděl na obrázku, nebo o nich slyšel vyprávět. Všude ho chválím, vynáším do nebes, podkuřuju jeho odkazu. Byl první, se kterým jsem měl tu čest. A na to se nezapomíná! Skoro jako na první lásku - třeba jen platonickou. Jindřich Buchal - Benecký nebyl žádný panák k zbožňování. V mládí důstojný hraběcí fořt u Harrachů, na vejminku v Peci pod Sněžkou už tak trochu pantáta nejen s vousem chlapáckým ale i s majestátním pupkem. S šibalstvím v očích voněl člověčinou a na žádné hogo fogo si nehrál. I ve funkci nejvyššího pána na horách krkonošských oblékal obyčejnou flanelku a ošoupané jelenicové kraťasy jako by to byl královský hermelín.
Kaňka
S kdejakou babkou se zastavil na kus řeči a posluchačů na horských boudách se nikdo nedopočítá. Tisíce svých podepsaných pohlednic rozprodal za kačku dychtivým turistům a odborářským rekreantům. Nejznámější jsou stylizované maloformátové černobílé fotopohlednice z nakladatelství Orbis. Na barvu ho několikrát zvěčnil Zdeněk Menec a celá plejáda bezejmenných komunálních i amatérských fotografů. Ceněná byla zejména barevná reprodukce jeho portrétu od malíře Jeřábka s vlastnoručním přípiskem J. Buchal Benecký Krakonoš. Šuškalo se, že si občas přihne. Očití svědkové se dušovali, že ho zastihli nalitého jako carského důstojníka. Ale znáte to - jedna paní povídala. Řeči se mluví a voda teče. Rodové heslo generací lesníků Buchalů zní: „Chránit přírodu životem je-li třeba, dovedou jen muži ze tvrdého dřeva." Ostatně každý správný chlap má mít aspoň jednu špatnou vlastnost. To prý polidšťuje i Krakonoše. To všecko jsem dávno tušil, ne-li přímo věděl. Přesto černé na bílém je to jako plivnutí do tváře. Jako kaňka na kararském mramoru. A může si člověk stokrát říkat kdoví jaký zapšklý „er-ó-hák" to napsal.
Nepublikováno
Corpus delicti