Freiheit

Málem tři desítky let jsou v životě horského obra Krakonoše jen oka mžiknutí. Ne tak v životě človíčka smrtelného, který na sebe vzal břímě zastupování pána hor při oficiálních parádách, svěcení praporů i pramenů, kapliček a turistických cest, rozličných mítincích, slavnostech a taškařicích, sportovních utkáních historických skijáků i současných borců sjezdovek či běžeckých tratí nebo skokanských můstků o bálech, plesech, tancovačkách a karnevalových merendách ve všech koutech Krkonoš ani nemluvě. Je tudíž nejvyšší čas představit v dlouhé řadě jmen dalšího adepta na krátké usednutí na vrtkavý Krakonošův stolec. Krakonoš Luboš, tak trochu kolega truhlář avšak vyučený dnes módnímu a stále žádanějšímu řemeslu kuchařskému vystřídal v životě i jiná zaměstnání. Bodrého Moraváka Lubomíra Kočíba zavál osud z rodného Prostějova do nejvyšších českých hor, když už se mu skoro blížila čtyřicítka. Při vánoční rekreaci ve Špindlerově Mlýně využil výhodnou nabídku nastoupit jako kuchař v hotelu Horal. Tam se díky výučnímu listu, slušivému rašícímu plnovousu a zděděnému převleku stal v následujícím roce 1994 při besídce na Štědrý večer poprvé Krakonošem a už mu to zůstalo. Většina Vrchlabáků kde v současnosti žije, ho však zná z jeho posledního civilního povolání jako řidiče linkového autobusu.

Ještě před třemi lety v září krátce před odchodem do starobního důchodu se při jednom rozhovoru pro jistý bulvární plátek kajícně přiznal, že hřebeny Krkonoš vlastně ani moc nezná a na Sněžce byl všehovšudy snad jen jedinkrát. To už dnes samozřejmě neplatí. V důchodu má na zastupování Krakonoše a tudíž i poznávání krkonošských vrcholů mnohem víc času. Luba, jak mu důvěrně říkají horáci, vařil několik let pro geology v Mongolsku, odkud si dokonce přivedl manželku je jinak světem protřelý sympatický a milý chlápek a lidi ho mají rádi. Jako Krakonošovi jsem mu přesto nemohl dlouho přijít na chuť. Pořád se mi na něm něco nezdálo, přestože má patřičně dlouhé vousy i vlasy, zelený svrchník a klobouk s krempou, jaksepatří fajfku a hůl, sojku a mnoho dalších povinných atributů. Proti naprosto přirozenému páně Buchalovi nebo současnému chlapáckému ponikelskému Jiroušovi, když pominu majestátní postavu herce Františka Peterky z televizních Večerníčků je Luba vzrůstem spíš přehlédnutelný a ve svém tak trochu teatrálním převleku jakoby inspirovaném krojem šohajů z Hané podvědomě vyvolává víc představu stárnoucího Kašpárka než obřího vládce pohoří. Leč proti gustu žádný dišputát. V každém případě je důstojným a oblíbeným představitelem bájné postavy, jíž vtiskl člověčí vizáž, která neuráží. Mému oku lahodí nejvíc na snímku Zdeňka Horáka, který ho místo bohatýrských póz na pozadí s nějakou krkonošskou dominantou naopak usadil na pařez, kde připomíná spíš odpočívajícího pohádkového a polidštěného „dědečka Hříbečka".

Nepublikováno