Krakonoš se zjevuje v podobách rozličných, napsal kdysi svými slovy jistý magistr přírodních věd z univerzity v Lipsku Hans Schultze. Do historie bádání o bájném vládci krkonošských hor se zapsal známějším latinským pseudonymem Paul Johannes Praetorius. Tato základní premisa se jako vtíravý leitmotiv prolíná dílem většiny jeho následovníků. Slavných i méně slavných, fundovaných, nevěrohodných i zcela zapomenutelných mezi nimiž jako poslední v řadě stojí autor těchto stránek. V záložce věnované nevyčerpatelnému a zajímavému tématu o personifikaci horských živlů i tak již defilovala pěkná řádka různých představ této bytosti. Sešli se tu Krakonošové malí, velcí, tlustí, tencí, malovaní i sochaní, nenávidění i kochaní, z porcelánu, marcipánu, z drátu pletení, živí i dřevění. Prapůvodní paskvil ze zvířecích atributů ve vší úctě ke kartografu Helwigovi více než předlohu pro totem obávaného démona starých Keltů připomíná pověstný přeplácaný dort pejska a kočičky z Čapkových pohádek. Přesto jej v grafické zkratce přijala jako oficiální logo řada vážených institucí. Proč ale zrovna v jeho naturalistickém 3D zhmotnění se zhlédli současní trutnovští Rýbrcoulové, leckterá hlava nebere. Že by nedostatek fantazie? Odpudiví Krampusové v jeho doprovodu, to už je vážně no comment. Někteří maskulinní borci přepásaní kožešinou, kteří snad na věky očarovali Germány zase jen jen naskočit do zápasnické klece bijců z MMA. Sem tam se mihne noblesní aristokratický elegán v zelené kamizole s knoflíky z paroží a vedle dav pupkatých strýců z nějaké zapadlé hájovny v ušmudlaném hubertusu. Mezi zarostlými obřisky s vlajícím hárem jakoby vypůjčeným od legendárního čísla 68 z NHL i bezvousý pacholíček tu byl. A kouzelný ptáček jarabáček od současného umělce Jindřicha Ulricha. Téměř všichni reprezentují vkus časů, kdy vznikli a jen opravdu odvážný tvůrce dokáže překonat stoletý nepsaný kánon, že pán hor je jen a pouze vousatý pantáta s holí a nikdy jinak! Asi jako když dospělý chlap v letech tvrdošíjně trvá na tom, že proměnlivý ženský klín má podobu klasického kosočtverce, jak ho odpradávna adolescentní sprejeři dosud čmárají po zdech. Jako typické dítě své doby, kdy mezi pozemskými živáčky stejně jako na Sněžce či na Olympu existovala pouhá dvě starozákonní pohlaví, byl Duch hor zpravidla on. Ach ten mužský šovinismus! Nejsem zrovna nadšený příznivec politických názorů kontroverzního provokatéra, básníka a dramatika Bertolta Brechta. Jeho citát: „Jestliže to tak je, je třeba to změnit" je mi však blízký. Je příznačné, že se stejnou myšlenkou musela přijít půvabná žena, polská umělkyně Beata Justa. Tu mi seslal z výšin za hřebenem Rýchor - no, sám Krakonoš. Setkali jsme se poprvé za jiných okolností už v polovině devadesátých let minulého století. Pozvánka na vernisáž její výstavy obrazů a fotografií do galerie Veselý výlet v Peci pod Sněžkou nebyla tudíž cestou do neznáma. Zde si dovolím ocitovat text pozvánky, protože lapidárně vyjadřuje vše, co bych nejapně sáhodlouze okecával:
Vážená přítelkyně Veselého výletu je výraznou umělkyní a lektorkou z Parady - Domu Tří Kultur na polské straně Krkonoš. Hlavním motivem posledních prací je Duch hor, kterého si lidé v průběhu času představovali různě. Nebyl to jen starý vousatý muž, ale třeba bouřka, skála, žena, oheň i největší divoké zvíře Krkonoš jelen. Beata si z několika pojmenování alter ega, tedy skryté osobnosti Ducha hor, jako třeba Ruba, Rubinia, Rubencale vybrala Rubencza. I to je etymologicky odvozené od Rýbrcoula. K tomu nám Beata řekla: «Vnímání Ducha hor odpovídalo době, kdy popis či ztvárnění vzniklo. Proto je anachronismem jej vnímat jen jako starce, přišel čas na nové, současné pojetí».
