Freiheit

Pro Teplice nad Metují mám slabost. Zejména pro Teplické skalní město a jistou chaloupku, která už není. Právě tam jsem si na prahu dospělosti ověřil, že celkem náhodná známost je to pravé děvče do nepohody, má femme fatale a láska na celý život. Nepřehlédnutelnou roli hrají i další relativně podružné aspekty. V minulosti na starých mapách a zejména v turistických průvodcích byly Adršpašské i Teplické skály naprosto samozřejmě prezentovány jako součást Krkonoš nebo aspoň jejich nejvýchodnější výběžek. Ať už to byla Keltská Sudéta (les kanců) latinská Gigantea (obří hory) Askiburgion (jasanové hory) germánských Vandalů, Riesengebirge (hory obrů) řečí až donedávna většinového obyvatelstva, šlo stále bez respektu k hranicím zemí a států o pás pohoří od Lužických, Ještědských a Jizerských hor přes Krkonoše a Orlické hory až po Jeseníky často i dál. Sice s rozdílným geologickým podložím, ale obývané převážně stejným etnikem se stejnými bájemi, pověstmi, zvyky a historií. Krakonoš byl i tady uznáván jako nejvyšší vládce po Pánubohu. Když to pozemský erár vyžadoval, tak snad někdy s přimhouřením oka i po králi nebo císaři. Všichni ti Pradědové, Rampušáci, Muhu a další Fabiáni jsou z hlediska věčnosti jen novodobá naplavenina. A jen tak důvěrně mezi námi - nadarmo se nešušká, že za všecko můžou trpaslíci se svou lokajskou povahou. Jejich horlivost v šíření věhlasu Krakonošovy říše nezná mezí. Přírodních útvarů pojmenovaných šéfovým jménem je všude jako naseto i daleko od domoviny Jeho Veličenstva s nahlášeným trvalým pobytem jak ví každé malé dítě v Obřím dole pod Sněžkou. A hned po pidimužících lidi. Ti nezapřou svůj původ z opice. Hospody, hotely, horské boudy, pivo, pivovar, sýry, vlaky, traktory, pěvecké i divadelní ansámbly, tiskoviny - to je samý Krakonoš nebo Krakonošovo i v místech kam Pán hor jaktěživ nevkročil. A že už byl téměř všude několikrát.

Jaký div, když si pomalu každý urostlý vousatý strejda nota bene v nějaké slušivé uniformě vyslouží přezdívku Krakonoš. O jednom takovém z Adršpachu už tady nedávno byla zmínka, i když se mu převážně říkalo Kašpárek. Jiný Krakonoš zapsaný na matrice jako Voženílek se s houbařským košíkem zjevoval ještě docela nedávno v lesích okolo Chocně. Další se jako Šedý vlk toulal Úpským údolím přímo v lůně hor. Z nespočetné řady různých Krakonošů „jen jako" jsem pro aprílový měsíc vylosoval nejdéle sloužícího průvodce Teplickým skalním městem z první poloviny 20. století jistého Ignáta Slowaka, majitele domku v osadě Bučnice, který údajně žil ještě v roce 1928. Návštěvníkům utkvěl mimo jiné i pravidelným přednesem „nekonečné" žertovné písně o hospodě Wölfei vyhlášené prodejem koňského masa. Teplický kronikář z let 1948 - 1961 Vratislav Ruth ho na základě záznamů ze starších německých kronik popsal následovně. „ - bodrým a svérázným dalším průvodcem byl Ignát Slowak zvaný Krakonoš teplický, muž silného vzrůstu, dobrácké tváře, bílého plnovousu, nezbytné krátké dýmky se zeleným plstěným kloboukem s kohoutím perem, k hodinkám nosil kožený řemínek plně ověšený různými pazourkami s bambusovkou v ruce." (Všetečná autorská poznámka: Oči neošálíš - jaká bambusovka? Na všech snímcích třímá poctivou domácí sukovici. To jsou ti kronikáři, zkreslovači dějin!). Mezi prvními zdejšími horolezci „pískaři" většinou ze Saska byl Slowak známý též jako varhaník. I když i tím byl jen jako. Ve skutečnosti hrával stejně jako před ním koncem 19. století Ignát Allin s oblibou pravidelně na flašinet ve Skalním chrámu. Zvuk kolovrátku znásobený skalní ozvěnou připomínal zdáli velebné tóny královského nástroje kostelů a katedrál. Tak jej na mnohokrát publikované pohlednici z roku 1909, použité i na jednom z panelů někdejší Naučné stezky Josefa Vavrouška skalním městem představuje fotograf a vydavatel Alfons Georg Hugo Dewerner, rodák ze slezské Svídnice, kde se do obchodnické rodiny narodil 12. března 1877. Na začátku minulého století se zavedl ve Velké Vsi u Broumova. Po sňatku s Hedwigou Reichel v roce 1912 se trvale usadil v jejím rodišti Teplicích nad Metují, kde měl v čp. 105 prosperující fotoateliér. Ve třicátých letech ho provozoval jeho syn Alfred, jeden z vynikajících teplických horolezců. Těsně před druhou světovou válkou převzal ateliér Hugo Hartmann. Převážná část informací a některé fotografie jsou s laskavým svolením autora, amatérského badatele, sběratele, historika, spisovatele a především teplického patriota Petra Hnyka převzaty z jeho stěžejní dvoudílné publikace Skály a lidé. Jeho autentický povzdech: „Při pohledu do zarostlé tváře tohoto starého muže mne napadá jedna otázka, nebo připomínka. Proč se přezdívka „Krakonoš teplický" vztahovala pouze k osobě starého varhaníka Slowaka? Vždyť tváře varhaníka Allina, průvodců Leppelta či Wawerky, nebo i šenkýře Josefa Krafta - to je jeden Krakonoš vedle druhého, a jeden hezčí jak ten předchozí..." by mohl být řečeno s Járou Cimrmanem skrze inspektora Trachtu, takovou pěknou tečkou za tím naším případem.

Nepublikováno