Krkonoše v patnáctém století, to jsou červánky dějin lidského pronikání i do nejvyšších partií hor. Tajuplné neprobádané oblasti a pověsti o bohatství rud a drahých kamenů, začaly lákat cizince, hlavně Benátčany, kteří zkoumali naleziště po celé tehdejší Evropě. Měli zájem především o drahé kameny pro florentskou mozaiku, kameje a intaglie do šperků. Jejich drobná prospektorská díla, krátké štoly a povrchové odkryvy, byla roztroušena po celých Krkonoších. Stopy po nich smazala staletí. Zůstaly jen písemné zprávy, mnohdy záhadné a značně nadsazené, tzv. Vlašské knihy. Zhruba do této doby lze trochu hypoteticky umístit vznik bájí o mocném duchu hor Krakonošovi.
O Krakonošovi po sto prvé
Víra ve skutečnou existenci Krakonoše i v jeho výsostné panství nad nejvyšším horstvem Čech, byla mezi místními obyvateli neochvějně pevná po dlouhá staletí. Ráz a povaha krkonošské přírody, tolik odlišná na hlavních hřebenech anebo v nižších polohách podhůří, jakož i vliv dvou národnostních etnik, zapříčinily, že v lidovém podání vlastně žili Krakonošové dva. Ten vysokohorský, povahově tvrdý jako sama příroda, kterou ztělesňoval, svalnatý obr spoře opásaný kožešinou, prostovlasý, s vyvrácenou borovicí v ruce, vládl větrem, vichřicí, bouřemi a dešti a působil děs a hrůzu. V podhůří byl Krakonoš stejně jako krajina mírnější a přívětivější. Podle spisovatelky Marie Kubátové je to "drobek povyrostlejší harrachovský hajný, spřízněný po nějakém půlbratranci se svatým Mikulášem. Kleje jako hajný, kouří z kypsovky jako hajný, stavuje se v tkalcovských hospodách na štamperle rezkovačky jako hajný a jako Mikuláš mění tkalcům přízi ve zlaté nitě a pro vdovy a sirotky sází do mechu zlaté hříbky." První známá podoba Krakonoše je zachycena na mapě Slezska od vratislavského školního správce Martina Helviga z roku 1561. Pod horou Riesenbergem /Sněžkou/ je nakreslena podoba fantastického heraldického zvířete, kráčejícího na kozlích nohou, s orlí hlavou, která má navíc jelení parohy, lvím trupem s rozeklaným ohonem a s pažemi gryfa s patrnými drápy, které svírají dlouhou horskou hůl. A aby nebylo mýlky, pod postavou je nápis "Rübenczal". V současné době je toto stvoření, vzniklé pravděpodobně složením částí erbovních znamení krkonošských feudálů z obou stran hranice, neoficiálním symbolem Krkonoš. V různých grafických provedeních zdobí i záhlaví dlouhé řady ročníků časopisu Krkonoše. Z ústního podání do písemnictví vstoupil Krakonoš rokem 1618. Pražský helvetský kněz Havel Želanský o něm napsal ve svém spisku " O zlých anjělích neb ďáblích" následující: "Na horách krkonošských se začasté ukazuje mnich, který Rubical sluje, ten se k lidem přes hory jdoucím přitovařišuje, k nim se vlídně má, aby dobré mysli byli, napomíná, že jim přes hory cestu ukázati a je sprovoditi chce. Potom, když je na místa nepřístupná, mezi doly a skály přivede, že nevědí, kam se obrátiti, tu on na dřevo nebo strom ňáký vskočí a jim se tak jasně a nemotorně směje, že se to po všem lese rozléhá." Také další vzdělaný kněz, jezuita Bohuslav Balbín, rodák z Hradce Králové, ve svém díle "Miscellanea historiae regni Bohemiae" z roku 1679, líčí Ribenzalla jako strašidlo, zjevující se v podobě mnicha, horníka, myslivce, starce, ale i divokého koně, žáby, kohouta či havrana. Nesporně největší zásluhu na uvedení horského ducha Krkonoš do povědomí vzdělaného světa má lipský universitní profesor, spisovatel a básník Hans Schultze. Počínaje rokem 1662 vydal pod jménem Johanus Paul Praetorius několik svazků příběhů o Krakonošovi, které zaznamenaly mimořádný ohlas. Na titulní mědirytině základního díla "Daemonologia Rubinzalii Silezii" jej nazývá Rubinzal, ale též Herr Johannes,ein Verwalter des Riesengebirges. S počeštěným tvarem jména přežil Rýbrcoul až do první poloviny 19. století, což dokládá i Jungmannův Slovník jazyka českého z roku 1837. Obrozenecké snahy F. L. Čelakovského /Literatura krkonošská/ i J. Kollára /Slávy dcera/ nazvat jej Řepočetem, se naštěstí neujaly. Naopak vyprovokovaly V. K. Klicperu k napsání balady Krkonošská kleč, kde poprvé použil jména Krakonoš. To bylo v roce 1824. Kruh se uzavřel a český název původně jen jednoho hřbetu, který později přešel na celé pohoří, se v pozměněné podobě stal jménem i jejich ducha, vládce a symbolu. Postava Krakonoše je vděčným námětem nejen lidovým tvůrcům, jejichž dřevené figurky dotvořené kůrou a lišejníkem se staly v době nástupu turistického ruchu v minulém století charakteristickým suvenýrem z hor, ale i renomovaným umělcům. Asi nejkrásnější je dynamický Krakonoš Šalounův v hořických sadech. Stejně známá je kašna v Trutnově, dílo profesora Kirschnera, atelierem hořické sochařské školy modelovaný Krakonoš janskolázeňský či rozevlátý vládce hor až před hotelem Krakonoš v Mariánských Lázních. Nesčetné jsou též kresby a knižní ilustrace a v neposlední řadě stovky a tisíce pohlednic. S nástupem fotografie do pohlednicové tvorby propůjčilo Krakonošovi svou tvář mnoho zajímavých i svérázných osobností z našich hor. Jedním z prvních, možná nejznámějším a nejrozšířenějším, určitě však nejfotogeničtějším Krakonošem byl opravdový vysloužilý harrachovský hajný. Jmenoval se Jindřich Buchal - Benecký. Jeho typická statná postava v myslivecké kamizole s tyrolským kloboukem, ozdobená majestátným plnovousem a s dlouhou holí v ruce, dokonale splňovala představy o Krakonošovi. Není proto divu, že byl vděčným námětem nejen oficiálních pohlednic, ale též tisíců amatérských záběrů návštěvníků hor, kteří se s ním rádi fotografovali. Jeho stylizované portréty od malíře Jeřábka v šenku hospody Na Peci, ve Hvězdě a v mnoha jiných jsou všeobecně známy. Byl však zobrazován i na štítcích na hole, přívěscích, odznacích, jako žádný jiný od té doby. Jeho kolébka stála v Beskydech, kde se 22. 5. 1885 ve Staré Bečvě narodil. Absolvoval lesnickou školu v Hranicích; ve 24 letech se oženil a měl 5 dětí. První službu nastoupil u Řádu německých rytířů v Karlově Studánce v Jeseníkách. Skončil u hraběte Jana Harracha jako nadlesní a spravoval revíry Benecko, Vítkovice, Rezek a Janova hora. V letech mezi válkami byl i literárně činný. Napsal např. knihy Ze starých mysliven, Les a lidé, Z hor, Tatrmani a nesčetně příspěvků do odborného mysliveckého tisku. Od roku 1945 žil v Peci pod Sněžkou, na Pecké samotě čp. 1, v roce 1954 se přestěhoval do Velké Úpy. Škoda jen, že ten chlapecký zážitek z roku l949 z prvního setkání s živým Krakonošem už nejde zopakovat.
In: Svoboda forum 55 (4. 3. 1991) - Střípky z dějin XV - Krakonoš; Krkonoše - Jizerské hory 1996/1 - (redakčně kráceno)