Freiheit

Některé omyly přejímané z generace na generaci houževnatě přežívají s tvrdošíjností hodnou obdivu přesto, že pravý stav věcí je znám a cestička k prameni vyšlapaná. V krkonoš­ské regionální literatuře je čítankovou ukázkou takové dezinformace spor o autorství sochy Krakonoše na kašně v Trutnově. Početnost jejího výskytu vzbuzuje podezření, že ji stále novým hlasatelům podsouvá se škodolibostí sobě vlastní sám vládce hor. Zvláště, když ten trutnovský není žádné harrachovské dobračisko, ale neúprosný běsů pán, podporovaný navíc čtyřmi pidikumpány, kteří už sice na kašně dávno nej­sou, leč pikle určitě kují dál. Známe permoníky! Nechal se ošálit i seriozní Vladimír Preclík ve svém půvabném sochař­ském místopisu našeho kraje - Tiše se přemisťovati, stejně jako zkušený regionální badatel, autor stati o Krakonošovi v nejnovějším turistickém průvodci Krkonoše z jilemnického nakladatelství Gentiana. Kořínky bludu o Krakonošově kolébce ve Vídni je nutno hledat před těmi více než sto lety na trutnovském rynku.

Renomovaný vídeňský sochař a spolumajitel umělecké slévárny Franz Xaver von Pöninger se v Trutnově skvěle prezentoval již v srpnu 1886, výtvarně velmi zdařilou sochou císaře Josefa II. Dvoumetrová bronzová postava osvíceného reformátora na vysokém mramorovém podstavci se tak na něko­lik příštích desetiletí stala, vedle kašny a sloupu Nejsvětější Trojice, třetí dominantou náměstí. Širokou veřejností byl pomník vřele přijat, a tak není divu, že trutnovští kon­šelé zadali profesoru Pöningerovi i další žhavou zakázku. Monumentální kašna měla nahradit dosluhující zařízení s umrněným dráčkem z městského znaku, kterého vytesal z bílého pískovce kameník May v roce 1792. Pan profesor si dal na čas a teprve po čtyřech letech, po mnoha prosbách a urgencích, připravil maketu budoucí Krakonošovy kašny k vystavení v sá­le střelnice Na nivách. Umělecky ztvárněná postava Krakonoše na strohém moderním soklu vzbudila v konzervativním Trutnově spíš rozpaky; suma předpokládaných nákladů, která se vyšplhala na 30 OO0 zlatých, zmrazila úsměv na rtech i těm největším radničním furiantům. Do hry se navíc vložil tehdejší starosta Dr. Josef Flögel se svou vizí tradičního německého pojetí Krakonoše jako bájného obra, obklopeného přírodní scenerií. Mistr Pöninger měl zřejmě svou kumštýřskou hrdost a na nápovědu nereflektoval a z dohody nakonec sešlo. Vypracová­ním nového projektu byl pověřen učitel kreslení na trutnovské reálce, profesor Josef Kirschner, který páně starostovy připomínky plně respektoval a svůj model vystavil na radnici již v lednu 1892. Navrhovaná varianta byla zároveň podstatně levnější, a tak jaro téhož roku zaznamenalo na náměstí čilý sta­vební ruch. Bazén o rozměrech 5 x 7 metrů zhotovila z leštěné žu­ly firma Viktor Schleicher ze Šluknova a pojme 20 krychlových metrů vody. Na stavbu středové skály použil kameník Josef Hoffmann z Hejnic pálené cihly z Miskoles u Jaroměře a kamenné bloky z Čížkových kamenů u Poříčí. Sochu Krakonoše i jeho čtyřčlennou trpasličí suitu odlila z galvanicky pobronzovaného zinku berlínská firma A. Gastner - nástupce Martin a Piltzing, jejíž majitel se instalace 225 cm vysoké figury osobně zúčastnil. Listinné údaje o stavbě jsou v zaletované plechové schránce uloženy uprostřed skalního bloku. U paty monumentu byli umístěni do čtyř světových stran permoníci s tradičními nástroji. Dva postranní střežili předstírajíce pracovní nasazení umné chrliče vody. V čele na čestném místě, s pohledem upřeným na radnici a s kladivem přes rameno, třímal další z mužíčků znak města. U jeho nohou byla tabulka se sdělením: "Hlavní figuru této kašny věnuje městu Trutnovu Rakouský krkonošský spo­lek." No a ten čtvrtý vzadu hlídal další desku s neméně dů­ležitým textem: "Tuto Krakonošovu kašnu zřídilo město Trut­nov v roce 1892." Od 16. července 1892 tak ze skalního vý­čnělku uprostřed vodní hladiny, opřený o vyvrácený kmen, prostovlasý, opásaný vlajícím rouchem, hledí rodilý trutnovák Krakonoš k svým milovaným horám. Zlí jazykové sice tvrdí, že jeho zrak míří do oken radnice, a proto se prý představitelé města přestěhovali jinam, ale to nejspíš nebude pravda. Celá ta paráda stála suma sumárum k nemalé radosti strážce městské pokladny 16 086 zlatých 47 krejcarů.

Pro ty největší pochybovače mám ještě jednu radu. Zajděte se do Muzea Podkrkonoší podívat na Pöningerova Josefa II. a srovnávejte. Rozdílný "rukopis" pozná i nepatrně poučený laik.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/11