„ Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna."
/Otfried Preussler/
Setkání s Krakonošem
Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.
Na Sněžce jsem byl poprvé se školním výletem ve druhé třídě. Lanovka toho léta roku 1949 jezdila pouze na Růžovou horu. Úsek na královnu pohoří se teprve dokončoval. Takže po svých. Při cestě zpět nám červnové proměnlivé počasí nabídlo i iluzi trosečníků uprostřed široširého oceánu. Zatímco na vrcholu svítilo sluníčko, několik desítek metrů pod ním se od obzoru po obzor rozprostírala zvlněná hladina načechraných obláčků. Byli jsme jen několik kroků od místa, kde se cesta ztrácela v bílém moři, když se z něj pozvolna začalo vynořovat Zjevení. Nejprve zelený klobouk s ohrnutou krempou, jaký nosíval můj dětský idol, lesní adjunkt Pekárek, s jezevčí štětkou a množstvím odznaků. Opálený obličej pod ním lemoval stříbřitý plnovous. Na širokých ramenou huňatá pelerína a pod ní pestrá kostkovaná flanelka na mohutné hrudi. Dlouhá poutnická hůl rozhrnula zbytek mlhy a objevily se i krátké jelenicové kalhoty a silné svalnaté nohy ve vlněných podkolenkách, obuté do bytelných šněrovacích bot. Krakonoš! Stáli jsme jako zasaženi bleskem s tlamkami dokořán a já jsem docela zřetelně postřehl, jak na mě beze slova šibalsky mrknul. V mžiku vše zahalil mlžný opar, plazící se za ním jako nekonečný závoj. Až za mnoho let mi zlé jazyky vyzradily, že to byl nejspíš vysloužilý harrachovský fořt, Jindřich Buchal - Benecký, který takhle v Peci krakonošoval. Povídali!!
Po mnoha letech mi Krakonoš opět zkřížil cestu, v mnohem méně démonické podobě jednoho ze sousedů. To ještě zdaleka nebyl ten dědoušek o holi s opuchlýma nohama ve vyšmaťhaných bačkorách, co se šourá za sluníčkem a rád vzpomíná na bujará léta. To ještě s vlajícím vousem drandil v duchu současného hitu Jirky Macháčka „cestou necestou, polem nepolem se svým malotraktorem". Krakonoš ze Svobody nad Úpou František Umlauf, rodák z Borové u Náchoda a svého času správce jedné z bud na Černé hoře, mi jednou na valníčku za svým traktůrkem odvážel tři pytle brambor na zimu. Řídká jutová pytlovina se v podzimním slunci podivně blyštěla a dobrácký pan Umlauf se neustále potutelně uculoval do vousů, až mi to došlo. No jasně! Jen to nezkazit a vydržet do rána. Přehrabal jsem poctivě celou bednu, ale asi se mu to nepovedlo, nebo už to zapomněl. Jen brambory, brambory, brambory...
Krakonošův rodný list
Kdyby Krakonoš neexistoval, museli bychom si ho nejspíš vymyslet. Bájný duch našich hor se naštěstí „narodil" krátce po proniknutí prvních odvážlivců do nedotknutých hvozdů. Zkazky o něm rozšířili pravděpodobně mazaní Vlaši, hledači rud a drahých kamenů, aby si tak uchránili bohatá krkonošská naleziště. Po staletí žila v Krkonoších vedle sebe dvě etnika a jejich představy o vládci pohoří byly tudíž dvojí. Germánský otužilý kulturista, zvláštní znamení „Pozor, je ozbrojen" se příliš nepodobal dobráckému taťkovi z hájovny s věčně vyhaslou ušmudlanou gypsovkou z českých poudaček. A přece oba vyšli z heraldické nestvůry na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Se změnami podoby se vyvíjelo i Krakonošovo jméno. Prvotní nesčetné obměny německého Rűbezahl, v literatuře známé od roku 1618, uvedl do širšího povědomí v několika svazcích příběhů J. P. Praetorius. Na mystickém výkladu Rýbrcoulova jména byla dokonce založena celá věda. České jméno Krakonoš je v křestním listě horského obra teprve od roku 1824. Dramatik V. K. Klicpera měl tehdy šťastnou ruku, když jej vepsal do balady Krkonošská kleč.
„V horách jsem tvým ochráncem"
Když v polovině předminulého století do poklidného života krkonošských horáků vpadli turisté, s Krakonoši se doslova roztrhl pytel. K jeho jménu se dodnes hlásí kde kdo a kde co. Od hotelů a horských bud, divadelních spolků a tiskovin přes rychlík Praha - Trutnov, až třeba po to pivo nebo sýr. Vedle monumentálních postav z bronzu i kamene, z nichž nejkrásnější dynamická socha Šalounova vévodí hořickému parku, následována známou kašnou v Trutnově, anonymním dílem sochařského atelieru hořické kamenické školy u janskolázeňské kolonády či rozevlátým Krakonošem před hotelem téhož jména v „Mariánkách", stojí i zcela moderní skulptura Michala Moravce nazvaná Strážce hor na soukromé zahradě ve Svobodě nad Úpou. Vedle řezbářských skvostů poznamenaných vlivem „warmbrunnské" školy v dnešní Jelení Hoře, zástupy naivních pajduláků lidových tvůrců zpod Žalýho. Vedle realistického modelu Emila Schwantnera pro sériovou výrobu v žacléřské porcelánce třeba keramické roztomilosti Radky Šimkové. Od Alšova Krakonoše na lyžích, až po kouzelná ex libris Vojty Cinybulka nebo Jiřího Boudy. Krakonošův reklamní slogan: „V horách svých jsem tvým ochráncem" najdete opravdu všude. Na odznacích, na přívěscích, na štítcích na hole. A hlavně na stovkách a tisících pohlednic. I ty nejkýčovitější s trpaslíky a muchomůrkami potěší oko sběratele kouzlem nechtěného. Opravdový bonbónek je snímek Hanse Bönsche z Velké Úpy, kde je těch trpaslíků dokonce sedm. No nekupte to! Když se do tvorby pohlednic natrvalo prosadila fotografie, objevili se vedle shora jmenovaných i další živí Krakonošové z masa a kostí, jak je ztělesnila řada postav a postaviček z krkonošských hor.
Pěkná řádka Krakonošů
Z anonymity meziválečných „Rübenzahlů" vyčnívá právě ten s těmi trpaslíky. Urostlý dřevař z Šímovy stráně ve Velké Úpě Johann Sturm. Jeho Krakonoš jako by vyšel z Nibelungů, spoře opásaný kožešinou s řemínky na nohách, byl ozdobou „Bundesfestů", německých spolkových slavností v Trutnově plná dvě desetiletí před poslední válkou.
Díky fenoménu televize je bezpečně mediálně nejznámější Krakonoš z Krkonošských večerníčků. Málokdo už ale ví, že ho ztvárnil představitel chlapáckých rolí z divadla F. X. Šaldy v Liberci, herec František Peterka.
„Příjezd Krakonoše", největší sezónní svátek lyžařů v Harrachově i podobnou akci ve Strážném měl dlouhá léta v diáři podtrženou červeně příležitostný Krakonoš Oldřich Janoušek. Svůj karnevalový převlek nijak neskrýval a v čele maškarního reje včetně populárních čertů mu docela slušel. Patří mu primát v počtu 30 odsloužených sezon, které mu jeho předchůdci Bosák, Hendrych i Mach mohou jen závidět. Nástupce v „úřadě" pan Beneš má tak laťku pěkně vysoko. Pan Janoušek je také prvním Krakonošem, který odešel do penze. Své stařičké ski, patrné i na zimní pohlednici Miloslava Kose, však přesto ještě občas nazouval.
Jindřich Buchal, po revíru Benecký, vyrostl do Krakonoše v lesích hraběte Harracha. Po válce krakonošoval v Peci pod Sněžkou doslova na plný úvazek. Splňoval tak dokonale ideální představy o českém Krakonošovi, kterým byl díky svému image 24 hodin denně, že počty zprvu černobílých a později nesměle kolorovaných pohlednic dnes už asi nikdo nespočítá. Svým fotogenickým zjevem byl nedostižným vzorem všem svým následovníkům. Byl stejně jako ten předešlý i literárně činný a jeho články s mysliveckou tematikou jsou čtivé i dnes. Pro nakladatelství Orbis jej mnohokrát fotografoval Zdeněk Menec ze Špindlerova Mlýna.
Františka Umlaufa, který správcoval na Zinneckerových boudách na Černé hoře, na kterou bohužel hledí už řádku let z náhrobního kamene na svobodském hřbitově, objevil jeho „dvorní" fotograf Jiří Havel.
Mistr Jiří Bruník charakterizoval svého Krakonoše lakonicky dvěma slovy: hodný člověk. Dobrota z něj i přes zasmušilý výraz vyzařuje i na nejznámějším aranžmá s bernardýnem, které vydavatelství Panorama pro neukojitelný zájem vydalo celkem desetkrát. Hodný člověk Josef Klíček z Krausových Bud byl hodným Krakonošem i pro zvířata v zoo koutku KRNAP ve vrchlabském zámeckém parku, kde pracoval.
Konkurz na nejlepšího Krakonoše někdy v polovině šedesátých let na Mísečkách, vyhrál v záři televizních kamer člen Horské služby, boudař a horský vůdce z profese a malíř a řezbář ze zábavy Rudolf Podstata. V jeho dlouholetém bydlišti, Špindlerově Mlýně, uchovává nejedna domácnost jako vzácnou relikvii některou z jeho rázovitých dřevěných figurek krkonošských horáků. Početná série barevných pohlednic E. Kučery ho v rozporu s jeho skromnou povahou zobrazuje v nažehleném kostelním saku s vyumělkovanou obří fajfkou z upraveného bukového samorostu. Na jeho oblibě to pranic neubralo. Kdo pana Podstatu znal, ví však dobře, že o žádnou popularitu a slávu ani nestál.
Podle bájí sídlil Krakonoš v Obřím dole, na Kotli, ve Sněžných jámách. Uhrančivý elegán Vladimír Pechan, kterého do pohlednicové galerie uvedla svobodská firma ZiTo Petra Tomana, si vybral Hrádeček. Inu, pan president Václav Havel je jinčí soused než Trautenberk.
Řadu krakonošovských pohlednic rozmnožil o svého Krakonoše i Bohumil Jakoubě, fotografující hlavně Jizerské hory, František Škarvada a další mistři kamery. Někteří „modelové" stáli i více autorům, mezi nimiž lze najít, jak žijícího klasika krkonošské fotografie Zdenko Feyfara, tak čím dál lepšího Karla Hníka.
Nelze se nezmínit ani o velmi netradičním pojetí Krakonoše, který se z více méně shodných stylizací předešlých zcela vymyká. Hoteliér Josef Lingr ze Špindlerova Mlýna, vystupující jako Krakonoš z Martinovky, má na portrétní kresbě z konce čtyřicátých let spíše vzhled máchovského rozervance. Ale proč ne?
Všichni ti populární i méně známí představitelé pána nejvyšších českých hor byli nebo dosud jsou většinou slušní a skromní lidé. Svému vzoru určitě ostudu nedělali. Komu čest, tomu čest. Z úplně jiného soudku je recesistický fórek autora Petra Scheuera s dvojjazyčným textem: „Krakonoš a jeho zahrádka po čtyřiceti letech socialismu." Imisní holina s tváří bezejmenného bezdomovce z trutnovského nádraží je trochu černý humor, který snad ani není vtipný. Kupodivu i ten své kupce našel. Aby nebylo mýlky. Nejde mi o obhajobu hospodaření v lesích před „sametem", ale o etiku. I Krakonoš - bezdomovec míval své člověčí jméno Josef Bouška a do svízelné životní situace se jistě nedostal jen vlastní vinou.
V současné době vládne již delší čas pohlednicím z Krkonoš Krakonoš Ladislav Jirouš z Poniklé. A to jsem ještě pěknou řádku Krakonošů vynechal, a vůbec ne proto, že bych je měl méně rád.
(Koláž z publikovaných textů)
Krkonošský patriot (není vůl) Text Jana Patková foto Ctibor Košťál
„Ještě teď si olizuji med, který jste mi rafinovaně namazala kolem huby," napsal mi pan Antonín Tichý, když jsem ho žádala o článek. O žádné mazání medu však nešlo, což pochopí každý, kdo navštíví jeho stránky www.freiheit.cz. Přečetla jsem na nich i to, co mě vlastně původně vůbec nezajímalo... Když jsem za ním přijela do Svobody nad Úpou, všimla jsem si na zdi cedule: „V tomto domě český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel". Podrobným průzkumem uvnitř domu jsem pak zjistila, že: „Antonín Tichý (1941) je náchodský rodák a krkonošský patriot, bezpartijní a dosud netrestaný. Po neúspěšném pokusu o studium lesnictví se valnou část života živil poctivě jako truhlář. Teprve na stará kolena začal po roce 1990 publikovat své popularizační články z historie Krkonoš v regionálním tisku (Svoboda fórum, Veselý výlet, Krkonoše - Jizerské hory, Výčepní list). Některé vyšly i v odborněji zaměřených Ročenkách Státního okresního archivu v Trutnově či ve Sborníku Muzea Podkrkonoší tamtéž. Vydal autobiograficky laděnou knížku Antipády aneb Poznámky k životopisu a doprovodným textem opatřil obrazovou publikaci Janské Lázně, Svoboda nad Úpou, Černý Důl a okolí na dobových pohlednicích. Jako spoluautor je uveden v brožuře Radko Táslera Těžba zlata v okolí Svobody nad Úpou, i v současné době nejrozsáhlejším díle o Krkonoších, Krkonoše - příroda, historie, život z nakladatelství Baset. Jako literát - samouk byl přijat do prestižního Vlastivědného kroužku Krkonoš a Podkrkonoší, jehož je jedním z nejstarších členů s odpuštěným vzděláním."
In.: Cestopisy - speciál: Krkonoše - Olympijská Kanada, ročník 6 - 4/2009
