Při každém objevení další neznámé fotografie z tisíců profesionálních pohlednic a nespočítatelného množství amatérských snímků Jindřicha Buchala - Beneckého, Krakonoše na plný úvazek, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 130 let, mi znovu a znovu defiluje před očima bezděčné srovnání s desítkami dalších představitelů nejvyššího pána nad Krkonošemi. Ti první následníci jako pan Podstata, Klíček, Umlauf nebo Pechan a s přimhouřením oka, ať mi promine, i trochu přezdobený, dosud kralující pan Jirouš, uplatnili především svou fyzickou podobu se všeobecnou představou o Krakonošovi a jedinou stylizací jim byla „civilně" působící lesnická uniforma, v mnoha případech patřící k jejich povolání a typická fajfka i dávno nefunkční hůl. Působili, stejně jako první a nejpopulárnější ryze český poválečný Krakonoš pan Buchal, důstojně a uvěřitelně jako přirozená součást krkonošské přírody, skoro jako by byli jedním z horalů. Ani oni však v mých očích ve srovnání neobstojí. Možná i proto, že bývalý benecký fořt byl první můj Krakonoš poznaný osobně ve vnímavém věku na hranici dětství a chlapectví, navíc uprostřed svého království, při mém prvním výstupu na Sněžku začátkem léta 1949.
Nedostižný vzor
Všechno na něm bylo obyčejné, doslova člověčí, byl společenský a laskavý, přesto z něj majestát přímo čišel. Měl krátké kalhoty jako já, jen trochu objemnější, flanelovou košili jen trochu sepranější, nosil stejně jako já baťovské kecky z gottwaldovského Svitu a myslivecký klobouk jen víc propocený letitým nošením (pozor, žádná kůra nebo lišejníky). Byl autentický dokonce i uprostřed noci v bílých podvlékačkách a nátělníku s dlouhým rukávem. Nemusel se skrývat za umělý vous z koudele jako harrachovští Krakonoši, měl svůj a dokonalý. Oldřich Janoušek, po chalupě Kabelický sice taky, ale ta tradiční umělina, kterou jeho nástupce pan Beneš ještě umocnil, jim ubírá body. Stejně jako z televizních večerníčků známému herci Josefu Peterkovi, jinak bezkonkurenčnímu chlapákovi, budícímu respekt. Ale filmová role s pochopitelnou prací maskérů je přece jen něco jiného. Zůstaneme - li v regionu, kráčí vývoj proti všem rozumovým předpokladům spolu s komercionalizací společnosti i ve vzezření nových a nových Krakonošů od opravdovosti ke kašírované teatrálnosti, až se Jeho Veličenstvo stále víc podobá druhořadým vysloužilcům z laciné operetky. A to beru na milost i uměle krojované průvodce národopisných souborů z Vrchlabí i Špindlerova Mlýna. Vyloženě karnevaloví panáci, stále ještě v tom lepším slova smyslu, kterým koukají z napodobeniny obličejového porostu jen oči, vystupují nejen na srazech bývalých krkonošských rodáků v Německu, ale i při mnoha příležitostech jako reprezentanti svazku obcí Východní Krkonoše nebo Krakonošova království. Děsím se, co bude následovat, když vidím na maškarních rejích příšery z hollywoodských scifi a hororových filmů. Trapní polští žebráci na vrcholu Sněžky už s tím začali. Pravda, svět chce být klamán, ale Krakonoš, ať už v něj věříme nebo ne, si to nezaslouží. Kde zůstal prostor pro fantazii, víme - li od prvopočátku, že je to jen maškaráda?
Jednoho z "živých maňásků" nafotil 10. srpna 2014 při Vavřinecké pouti v Peci pod Sněžkou Pavel Křivka
Úvodní foto: Komunální služby - Fotografia závod 1123 Velká Úpa čp. 205 (blahé paměti)
Nepublikováno
Taky fuj!