Freiheit

Jméno značící v překladu doslova rudovous vyvolává v každém jiné asociace. Senioři s klasickým vzděláním, kteří dodnes citují zpaměti úryvky z Dalimilovy kroniky, například ten o bitvě u Milána z roku 1158 kdy „Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod a tím proslavil svůj rod..." a Přemyslovský kníže Vladislav II. získal českou královskou korunu, dobře vědí, kdo byl římský král a císař z dynastie Štaufů Fridrich I. Barbarossa. Novodobé historiky zas nejspíš na první dobrou napadne krycí název zhůvěřilé operace německého válečného štábu na pověstnou invazi v duchu Drang nach Osten a napadení dočasného spojence Sovětského svazu v červnu 1941. A jako by toho pro válkou sužovanou Evropu nebylo málo, ještě téhož roku na podzim se mé matce narodil syn. Intelektuální ctitelé Akira Kurosavy se jistotně vytasí s jeho ranějším dílem Rudovous oceněným Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách (1965). No a ulítlí puberťáci bez rozdílu věku zas nedají dopustit na muzikantskou formaci téhož jména, která o sobě tvrdí - v cizině nás znají, doma se nás bojí. Kapela Rudovous z Prahy je těžko zařaditelná a jediné co mě s ní spojuje je apríl každý den. Kdybych chtěl být chytřejší než Wikipedie, zmíním pochopitelně ještě osmanského piráta Chajruddína a v neposlední řadě i údajně oblíbenou hru s plastelínou, o které jsem nikdy neslyšel. Ale Krakonoš?!

Přesto byl pán hor jako malý klučina nepochybně pihovatý a zrzavý jako krkonošská veverka. Do historie však vstoupil jak se sluší a patří jako dospělý zralý muž. No muž. V podstatě obřisko mohutné, svalnaté s ryšavou hřívou a rudým vlajícím vousiskem, vyzbrojené kyjem strašlivým vzbuzujícím hrůzu. Tak aspoň znalo svého Rübezahla po staletí původní německé etnikum na obou stranách Krkonoš. To náš český jemnostpán Krakonoš už si možná ani nepamatuje, kdy odložil zvířecí kůži od pasu a navlékl nejprve modrý kabátec poutníků a nakonec zelenou kamizolu hajných a myslivců. Časem zcivilněl, vlasy mu zešedly, plnovous zplesnivěl. A místo kyje svírá v ruce obyčejnou hůl. Při výšlapu na Sněžku už taky cítí kolena. Dědek opírající se o mladý smrček je nejspíš řezbářská práce z Krušných hor, soudě podle výrazně rudé brady, na kterou si němečtí autoři obzvlášť potrpěli. Tradice je tradice. Netřeba kroutit udiveně hlavou. Krakonošův věhlas nezná hranice.

Nepublikováno