Krakonoš - a třeba i po tisící! Klidně zase ten „německý". Co naplat, když historických pohlednic s Rübezahlem je na evropském sběratelském trhu podstatně nejvíc. A každá je jiná. To jen laikům se zdají všechny na jedno brdo. Na letní měsíc červenec, kdy se to v přírodě všelijakou tou nově zrozenou živočišnou havětí a žouželí přímo hemží, se mi kolorovaná kresbička pána hor s doprovodem jeví jako stvořená. Podepsaný autor Peter A. Becker, s nímž jsem ještě bohužel neměl tu čest, je v úzce vyhraněných kruzích filokartistů znám například vícekusovou kolekcí jubilejních barevných litografií z roku 1910. Působivé ilustrace z dějin Słupska byly vytištěny k 600. výročí založení starobylého města Stolp v Pomořansku. Z této části dnešního Polska pocházela čtvrtá manželka Karla IV. Eliška Pomořanská, kterou nezapomenutelně ztvárnila mladá Jana Brejchová ve filmu „Noc na Karlštejně". A jen na okraj - Eliška nebo též Alžběta zemřela ve věnném městě českých královen Hradci Králové v roce 1393, téměř na dohled od Krkonoš. S podobným posláním vznikla nejspíš série obrázků ze slezských hor.
Soudě podle uvedené karty s číslem 9 německý malíř Becker v tomto případě vyloženě kašlal na měřítko. Proporce jednotlivých postaviček mu byly, jak už je u ilustrací k bajkám obvyklé, tak říkajíc šumafuk. Jen tak mohou zástupci hmyzí čeledi v čele průvodu sahat obrovi až do pasu i když je to podle všech indicií personifikovaná zelená kobylka luční a nějaký další blíže neurčený přerostlý brouk. Potkat ho o samotě v lese, zašlápnu ho klidně jako chrousta. Jsou stejně velcí jako Krakonošovi věrní nohsledi strážci bájných pokladů v podzemních slujích permoníci. Dva pidimuži s vizáží legračních zbrojnošů ve stroji starých havířů i s pracovními nástroji na rameni kráčí oddaně za svým vládcem. Ten ani zblízka nepůsobí jako obávaný démon hromotluk a bleskobijce. V prosté přepásané kytli nad kolena se středověkou kápí, která mu kryje hlavu a ramena by si jej ledaskdo mohl splést s potulným mnichem či hledačem vzácných nerostů. Přesně tak nenápadně a zároveň tajuplně působili asi pověstní Vlaši. Jen to kyjačisko, neomylný atribut toho, o němž je řeč, nevypadá, že by sloužilo jen k opírání jako poutnická hůl. Stačí však pohled na rezavou trčící bradku a jsme doma. Takhle zpopularizoval Rýbrcoula úplně nejvíc rakouský malíř Moritz von Schwind. Různě zdařilé kopie jeho slavného obrazu se v tisícových nákladech rozletěly na pohlednicích do celého světa. Za obojživelníky a ptactvo jsou tu nikoliv náhodou docela realističtí žabák a vrána. To jsou prý figury, do kterých se horský duch převtěloval nejraději. Tvrdívali to údajně svého času jistý Hans Schultze známější jako Johannes Praetorius ve své „Démonologii" i svobodný zednář Johann Karl August Musäus jedni z prvních mluvčích slezského velikána z Obřích hor. Dokonce snad i důvěryhodný Krakonošův vykladač pan Jaromír Jech. I já jsem o tom téměř přesvědčen. Ale ani obrovi nikdo do hlavy nevidí! V závěru skupinky se k sobě nezvykle přátelsky tulí zjevně zfetovaný zajda s mazaným postarším lišákem Ferinou. Že by to byli předchůdci propagátorů trendy fenoménu „multi - kulti"? To by jeho současným hlasatelům moc velkou naději neslibovalo. Geny neošálíš! Naštěstí je to jen bajka. V životě je přece všechno jinak.
Nepublikováno