Ne každý strejc, který si nechá narůst vousy se tak automaticky stane Krakonošem. Někteří si tak samolibě říkají a veřejnost jim to takříkajíc s odpuštěním „žere". Našli bychom je daleko od Krkonoš a nejen v Čechách. Jednoho takového jsem kdysi potkal na Valašsku. Donesla se mi zpráva i o Krakonošovi ze Šumavy. Historie zná Rübezahla ze Slezska, z Krušnohoří, Harzu i Bavoráka z Alp. O každém z nich už tu padlo nějaké ztracené slovo. Panáček v myslivecké kamizole vylosovaný na měsíc červenec je ze samého chvostu Krakonošova království, ke kterému se v časech, kdy se jmenovalo Riesengebirge počítala i německojazyčná oblast Adršpašských a Teplických skal. Spojená velkolepá skalní města oddělená hlubokou Vlčí roklí ležící zhruba mezi obcemi Adršpach a Teplice nad Metují jsou od roku 1933 vyhlášena Národní přírodní rezervací, největší svého druhu v Evropě. Členitý reliéf vytvořený v kvádrových pískovcích nabízí pohledy na monumentální seskupení skalních útvarů s obřími rozměry. A co je v české kotlině obří, je i Krakonošovo. Tady všude byl. Tady seděl - dalo by se parafrázovat počínání jiného obra z populárního kusu Divadla Járy Cimrmana.
Někteří si tak říkají…
Nejenže si jméno mocného vládce Krkonoš vypůjčila jedna konkrétní skalní věž s „pískaři z Ádru" oblíbenou Pohádkovou lezeckou cestou v oblasti s poetickým názvem Milenecká hora. Pán hor si v Anenském údolí odložil také použité párátko, a k vidění je i jeho vypadlý zub a vykotlaná stolička. K chvilkovému spočinutí tu má nejen svou lenošku, ale hned obří ložnici. A co by Krakonoš dohlédl také zahradu. No, zahrádku, zahrádečku řekl by určitě skromně ten dobrák v něm. Při svém častém burácivém muzicírování kdy létají blesky a duní hromy, poztrácel tympány, harfu a mohutné piáno, tak se nelze divit, že i celé varhany. Odvážnější otužilci se mohou v parném létě zchladit v milostpánově lednici. Že se mu do temné soutěsky nechtělo pro zakopnutý balon, zpohodlnělá populace jistě pochopí. Proč však spěšně odložil kraťasy či šortky (nebo snad jsou to přímo trenýrky - že by v tom měli prsty uličníci Ztohoven?) nějaké kalhoty už tam prostě dlouho leží a nikdo neví proč. A kdyby se u pověstného Adršpašského vodopádu sešel sebevětší dav turistů lačných spatřit divadlo vodní tříště skákající po kamenech a provázené duhou, bez hodně hlasitého požádání Krakonoše neukápne ani kapička. Za celou taškařicí s vodopádem jsou od prvopočátku průvodci turistů ve skalách. Mnozí se i vizuálně stylizovali do Krakonošovy podoby a jeho jménem se na fotografie podepisoval skoro každý druhý. Podle slov znalce místní historie a kamaráda všech adršpašských a teplických trpaslíků sběratele, badatele, řezbáře a spisovatele Petra Hnyka z Teplic nad Metují se tenhle konkrétní „Krakonoš z Adršpachu" jmenoval Josef Hartman. Paradoxně byl ve skalách známý pod přezdívkou Kašpárek. Údajně proto, že byl původním povoláním herec. Udržované stylové chalupě v Dolním Adršpachu čp 103 kde bydlel, se dodnes v ústním podání neoficiálně říká Kašpárkárna. Měl koníka Dobráka, který tahal malý vozík s loutkovým divadlem a o víkendech s ním jezdil ke vchodu do skal, kde hrál dětem. Snad prý jednou vyjel se svým pojízdným tyjátrem až na Sněžku, aby zahrál divadlo udiveným turistům. Dokonce o tom měl vyjít článek v nějakých novinách, který měl spolu s dalšími výstřižky vylepený ve svém kuriozním dopravním prostředku. Ale kdo ví kde skončil vozík, loutky i výstřižky? Sám principál dřevěného ansámblu Hartman alias Kašpárek skončil přímo tragicky po roce 1960. Jednou prý šel ještě za tmy k vlaku a kousek od chalupy ho srazilo auto. Našli ho až ráno v kaluži krve. Nefandil příliš tehdejšímu režimu a měl s tím v první polovině temných padesátých let když provázel turisty ve skalách stále problémy, takže se vyskytly i dohady, že ta nehoda nebyla náhoda.
Nepublikováno