Freiheit

Se zvýšeným zájmem badatelů, sběratelů i laické veřejností o dlouhá léta neprávem tabuizovaný spolek Schlaraffia, se sítí poboček na všech kontinentech a s tvrdošíjně dodržovanou němčinou jako dorozumívacím jazykem, vyplouvají na hladinu všedních dnů heroické historické činy jednotlivých rytířů i zajímavé perličky z jejich života. Když se loni v prosinci slavnostně otevíral minipivovar Trautenberk na Pomezních Boudách v již před válkou vyhlášené Tippeltbaude, kterou odboráři přejmenovali na zotavovnu Družba, prošla budova radikální rekonstrukcí. Významným prvkem nového interiéru restaurace jsou po odstranění dřevěných obkladů s vyřezávanými hlavicemi od trutnovského sochaře Emila Schwantnera původní industriální nosné sloupy. Mohutné traverzy natřené základní suříkovou barvou s přiznaným reklamním nápisem výrobce, vyhlášené slévárny Josefa Hübnera z Pilníkova.

Eduard Hübner, poslední majitel slévárny v Pilníkově

Kupodivu právě ty obyčejné traverzy mohly nejspíš v mé poblázněné hlavě evokovat asociace s rytířským titulem „Traversel der Emaillerte" jistého člena trutnovské pobočky Schlaraffie, která se s odkazem na blízké Krkonoše zapsala při svém založení v únoru 1910 jako Gigantea. Za slovní hříčkou ze slov traverza a smalt se skrývá syn zakladatele firmy, a po jeho smrti v roce 1927 spolu s bratrem Eduardem i dědic veškerého jmění, Wenzel Hübner, velkoobchodník z Trutnova. Na adrese Horská 16 (nově 6) byl po roce 1945 v zavedeném železářství národní podnik Technomat. „Otec zakladatel" Josef Hübner, obchodník se železářským zbožím, rodák z Senftenbergu v Horní Lužici (*11. září 1846) se do Trutnova přiženil a založil rodinnou firmu v roce 1870. Po čase převzal slévárnu a továrnu na litinové výrobky Ferdinanda Wögerera v blízkém Pilsdorfu, dnes části Pilníkova a jeho jméno figurovalo v názvu firmy až do znárodnění v roce 1948. Mezi širokou škálou produkce z užitkové i ozdobné litiny získaly světový věhlas klavírní a pianinové rámy především pro tuzemskou firmu Petrof, které lze dodnes najít také v mistrovských koncertních nástrojích mnoha dalších značek v Evropě i zámoří. Stejně tak zdobí leckterou metropoli historické kandelábry, ozdobné lavičky a další kovové vybavení náměstí, pěších zón i městských parků. Praktickým řízením pilníkovské továrny se plně zabýval hlavně podnikavý Eduard Hübner, který byl po II. světové válce za zásluhy o rozvoj regionálního průmyslu zařazen v sedmdesáti letech jako Němec už koncem července 1945 do divokého odsunu. Jeho mladší bratr Václav, narozený v Trutnově 1. dubna 1876, absolvent gymnázia v Hostinném, které navštěvoval v letech 1888 - 1891, byl nejspíš víc do světa. Coby novic nově založeného spolku Schlaraffia v Trutnově byl nezvykle záhy po dosažení druhého čekatelského stupně jako prostý „zeman Wenceslaus" již v létě 1911 v evropské delegaci spolku složené z 25 říší při spanilé jízdě za sesterskými pobočkami do Ameriky. Dnešní otrlé televizní diváky nijak nepřekvapí, když v hradním speciálu mířícím na východ doprovází hlavu státu horda bankéřů, podnikatelů a uměleckých celebrit. Tenkrát mnohem víc než nezkušenost a nedostatek zásluh překvapilo u ryze pánské společnosti, že celkem 42 ctihodných „šlarafů" vzalo sebou na palubu výjimečně i čtyři dámy. Podle dodatečné zprávy, kterou sepsal přímý účastník „veselého výletu", prokurista Emil Wagner z Karlsruhe, bylo ve výpravě celkem sedm členů poboček z Čech a Moravy, jejichž civilní profese napovídaly, že určitě nepůjde jen o nezávazné tlachání a zpěv spolkových písní se zámořskými kolegy. Na cestě z Hannoveru do New Yorku musely oceánskému parníku Barbarossa severoněmecké plavební společnosti Lloyd (založené v roce 1857) s domovským přístavem v Brémách povolit všechny nýty, jak se otřásal hurónským smíchem posádky i cestujících při taškařicích rozjařených výtečníků v šaškovských čepičkách s rolničkami. Vedoucí plavidlo stejnojmenné třídy o tonáži téměř 11 000 BRT (pro suchozemské neználky je to zkratka brutto registrovaných tun, zaměňovaných nesprávně s výtlakem) bylo spuštěno na vodu v docích rejdařské firmy Blohm & Voss z Hamburku v roce 1896 jako osobní loď říšské pošty s určením pro spoje na Dálný Východ a do Austrálie. Záhy mířila i přes Atlantik do přístavů v USA. 220 mužů posádky se maximální rychlostí asi 27 km / hod plavilo několik sezón do New Yorku také z italského Janova. Její jméno je často zmiňováno i v mnoha dopisech vystěhovalců z Českých zemí i ze Slovenska, kteří se na jejích palubách plavili do Ameriky za prací. Ti se s fešnými námořníky pod bílou námořní vlajkou společnosti Lloyd, s kotvou překříženou klíčem od hanzovního města Brémy v dubovém věnci, během plavby rádi fotografovali.„Velké jablko" navštívila Barbarossa mnohokrát. Ale osudný jí byl na začátku I. světové války Hoboken v New Jersey, když byla v tamním přístavu internována. Ještě před porážkou Německa, po vstupu USA do války, byla zabavena a po opravě jako USS Mercury sloužila námořnictvu Spojených států k přepravě válečného kontingentu vojáků do Francie. V rámci statistiky nutno dodat, že během sedmi cest dopravila na západní frontu 18 000 amerických bojovníků. A po skončení bojů s jednou plavbou navíc 20 000 zase zpátky domů. Jako transportní plavidlo US Navy a později armádní dopravní služby sloužila až do vyřazení v roce 1924, kdy byla sešrotována. Krátká odbočka je jen pro osvětlení, na jaké lodičce, jejíž historie by vydala na román, se obyčejný „kramář" z Krkonoš se svými recesistickými kumpány plavil. Aktivní „šlarafové" využili navíc dlouhé dny na moři k seznámení lodních důstojníků a privilegovaných cestujících I. třídy se zásadami Schlaraffie a přímo na lodi založili novou pobočku Colonia Atlantica se spolkovým schůzovním hradem Barbarossa. Zejména přítomní Američané byli prý podle zpravodaje, který se v duchu spolkové nadsázky stal během cesty admirálem, doslova nadšeni. Při vystupování v přístavu bylo údajně několikrát víc příznivců Schlaraffie než při nalodění. Přispěla k tomu jistě i ohromná publicita ze strany evropských i amerických říší prezentovaná množstvím zaslaných telegramů, z jejichž pravidelného veřejného čtení se stal nový spolkový obřad. Vše vyvrcholilo slavnostním vjezdem do newyorského přístavu, kdy mohutnému parníku Barbarossa, měřícímu od předního koše po vlajkový stožár na zádi impozantních 160 metrů, vyjel vstříc titěrný přístavní člun s trubačem místní pobočky Schlaraffie, který zadul oblíbenou melodii Lulu, Praga. Když ji po vylodění ještě zopakovala přístavní kutálka, ovace nebraly konce. Nejspíš to nebyl úplně největší životní zážitek továrníka a velkoobchodníka Wenzela Hübnera ze suchozemského Trutnova. Ale okřídlené „kdo z vás to má?" z jeho úst, by znělo jistě oprávněně. (Doprovodnou galerii by portrét hlavního protagonisty bezesporu oživil, ale kde nic není, ani Tonda nebere).

Nepublikováno

Stuha z námořnické čapky posádky parníku Barbarossa na památku

Titulní list partitury písně Lulu - Praga