Klukovská parta na vsi mého dětství bývala krutá i bez dnešních krvavých vzorů z televize a počítačových her. A ve zkouškách odvahy zvlášť vynalézavá. Sralbotkové v ní místo neměli. Bojovným duchem jsem nikdy neoplýval a při pomyšlení na některé lumpárny jsem mnohdy „míval v kalhotách" dlouho dopředu. Kdo ale pozná, zda osmiletý človíček zdolá záludnou překážku s bušícím srdcem v hrdle či na křídlech suveréna? Tak jsem se taky málem utopil. Byl časný březen, zimě pomalu odzvánělo. Ze strání zurčely potůčky z tajícího sněhu a led na rybníce již dávno ztratil lednovou průzračnost. Byl téměř mléčný, porézní a houpavý jako gumová blána s kaluží vody uprostřed a zvětšujícím se odtátým okem při ústí potoka. To byla ta správná doba klukovského pokoušení osudu. S bruslemi na kličku na šněrovacích botách jsme jeden po druhém přejížděli po skřípající a prohýbající se hladině od pevniny jednoho břehu na druhý. Čím blíž k obnažené vodní náruči, tím větší uznání přihlížejících. V návalu pýchy jsem to švihnul těsně k okraji ledu, mnohem blíž než „Rusák" Jarda. Nohy mi ztěžkly strachem právě v tom kritickém místě, takže mi chyběla potřebná rychlost a v mžiku jsem bušil hlavou o led zespodu. Hrdinové se rozprchli jak holubi po ráně z brokovnice a ze břehu zněla jen siréna ječáku mé ségry. Trvalo mi věčnost, než jsem se vyráchal zpod ledu. To už po hrázi zmateně pobíhal starý pan Veik v bílých podvlékačkách a nesrozumitelně něco drmolil svou rodnou sudetskou němčinou. Vytrvale jsem se snažil dostat zpátky na led, který se stejně vytrvale lámal. Zachránil jsem se ale sám, bez cizí pomoci, i když nedůstojným plazením po břiše, zanechávaje za sebou mokrou tulení stopu. Dodnes nepochopím, proč jsem neodešel po dně směrem k potoku. Nános ornice z polí tu vytvářel rozsáhlou mělčinu, kde bych byl i v té době začínajícího tání určitě stačil.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2005/1