Freiheit

Výrok připisovaný Jiřímu Voskovcovi, že doma je tam, kde si pověsím klobouk, se stal nepsaným heslem mnoha světoběžníků. Není to však zcela šálek mého thea. Bydliště jsem za život změnil několikrát a pokaždé jsem to předešlé opouštěl nerad. A to nepočítám bydla jako internát ve starém špitále v Bystřici nad Pernštejnem bez koutku soukromí nebo dva roky za mřížemi v litoměřických kasárnách, která byla všecko možné jen ne domov. Potřebuji ten pocit, že právě tady bych chtěl zapustit kořeny, mít vyležený důlek ve vlastní postýlce a jistotu, že mě má někdo rád.

Pominu-li klišé, kde stála má kolébka, tak můj rodný dům je v Americe číslo 70. V osadě obce Dobrošov v kopcích nad Náchodem. Za pouhých prvních pět let života jsem kromě několika málo útržků vzpomínek však neměl moc času si k němu vytvořit nějaký vztah. To starobylá hospoda ve Stříteži u Trutnova čp. 28, jediný z mých domovů, který už není, to je jiné kafe. Tam jsem doslova rozum bral. Tam bylo všechno mé vědomé poprvé. První psí kamarád Walda, první doušek piva, první den ve škole. První setkání s realitou česko-německého soužití i první osudová ťafka v podobě rozchodu mých rodičů. První setkání s „maceškou" a další stěhování. Sice jen o několik mezí dál, ale z relativního pohodlí do polorozpadlé haciendy s čp. 44 s jedinou obytnou místností a podkrovním dětským pokojíkem na rozlehlé strašidelné půdě. Bez vlastního zdroje vody, bez koupelny a s kadibudkou daleko na konci hospodářského dvora. Jen velká kolářská dílna vzniklá spojením několika chlévů, stodola s katrem na pořez kulatiny a všude kotce drobného zvířectva - slepice, husy, králíci, koza. I pro malého kluka jen práce, práce, práce. Kupodivu taky spousta času na hry a různá alotria. Tady prakticky skončilo mé dětství. S přestěhováním do Mladých Buků do čísla 104 jsem byl v patnácti letech rázem zařazen mezi dospěláky. Nejen že jsem získal svůj první klíč od domu a vlastní pokojík v patře, ale také po návratu z dvouletého učení i naprostou volnost po pracovní době, která se odehrávala vlastně doma. Ta svoboda trvala jen krátce, než mě uchvátila Svoboda nad Úpou. Do nepřehlédnutelného domu v čele náměstí Svornosti s čp. 52 jsem se přiženil. Po příchodu z vojny jsem tak vyměnil jednu dílnu v domě za jinou jen přes dvorek. Strategické okno naší obytné kuchyňky v patře nad vstupními dveřmi přímo svádělo některé rozjařené noční návštěvníky k pronášení státnických projevů do naštěstí spícího náměstí. Byteček 1 + 1 bez příslušenství vzniklý postupným parcelováním původního bytu rodičů mé ženy Heleny nám se dvěma dětmi začal být těsný. V roce 1972 jsme si nechali tak zvaně „na klíč" postavit mé v pořadí šesté a nejspíš i poslední „hnízdo". Sice za cenu v té době ukrutného zadlužení, prakticky bez úspor a s přijatelným podílem vlastní práce na postavení suterénu. Papundeklový montovaný domeček vyráběný Rudnými doly Jeseník v západoněmecké licenci „Okal" není sice žádná architektonická paráda a krásné slunečné místo na kopci s úžasným výhledem by si prý zasloužilo sofistikovanější projekt, ale jako byt docela ujde. Vlastně ušel v době vzniku. Teprve na stará kolena pociťujeme čím dál víc nedostatků a bariér. Stráň roste přímo před očima do himalájských proporcí, všude samé schody, životnost materiálů dávno za zenitem, kdysi moderní vybavení je mladším generacím k smíchu o neekonomickém provozu ani nemluvě. To není stýskání - spousta těch pěkných chvilek zde prožitých by si to ani nezasloužila. Jen jsem chtěl nastínit, kde všude by mohla být čistě hypoteticky, jakože určitě nebude umístěna má pamětní deska. Ha,ha, ha, zasmáli se zbrojnoši! Neřehtejte se však předčasně. Třeba si ji ještě stihnu nechat u Horáka v Horní Kalné odlít z nějaké ušlechtilé slitiny na vlastní náklady.

Dokud nám stačily síly, tak jsme "chaloupku" pečlivě opečovávali

Nepublikováno