Freiheit

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jen Déža ví, jak je to možné, že se některé okamžiky v životě jednotlivce po letech znovu protnou. Ani sám protagonista není schopen skálopevně potvrdit, že jde o skutečnost, fikci, oživlou vzpomínku, zhmotnělý sen či náhodnou hříčku velkého hybatele osudů. Pan Vladimír Vít z Trutnova přinesl nedávno do Muzea Podkrkonoší několik historických negativů z poloviny minulého století po svém otci Josefu Vítovi, propagačním referentovi kdysi věhlasného národního podniku Texlen. V inkriminované době zastával autor fotografií, úpický rodák Vít starší působící na Trutnovsku od roku 1947 stejnou funkci v textilním závodě n.p. Lenka v Mladých Bukách. Fotografování byl jeho celoživotní koníček a je věčná škoda, že k stáru podlehl mánii odejít s čistým stolem a většinu naexponovaných filmů jako nezajímavou veteš spálil. Během let nafotil mnoho zaniklých míst Trutnova, zdokumentoval dění v početných textilkách, fotil i pro Krkonošské papírny nebo Československé státní lázně v Janských Lázních. Podle sdělení jeho syna se velmi dobře znal se svými vrstevníky - pány Wolfem, Hybnerem, Vikem, Kratochvílem, Justem. A přesto na sklonku života udělal takovouhle botu. Zemřel v roce 2002.

Je celkem logické, že v jeho skrovné zachovalé pozůstalosti jsou i zajímavé fotografie z blízkého okolí. Několik fotogenických míst nabízelo i podhorské městečko Svoboda nad Úpou. Zamilovaným evergreenem většiny malířů, fotografů i pouhých obdivovatelů byla v té době zachovalá řada čtyř dřevěných domků z původní městské zástavby na svobodském náměstí Svornosti. První zaniklo čp. 47 silně poškozené požárem 5. srpna 1957. Letní snímek tak lze bezpečně zařadit do doby před tímto datem. Zimní náladový záběr z téže lokality jen zaostřený na malebné zasněžené sousoší svatých pod lipami pouhým otočením autora s aparátem vpravo v bok je nezamýšleným inzerátem na dům, ve kterém jednou budu bydlet. Nikdy jsem tu fotografii neviděl a v okamžiku jejího vzniku neměl o fotografujícím panu Vítovi ani potuchy. Přesto jsem téměř stoprocentně přesvědčen, že postava k podpírání v jejím popředí na čerstvě protažené silnici ručně poházené škvárou z jedoucího valníku je moje maličkost. Krátce před tím jsem se do těsné blízkosti „metropole severu" přistěhoval a na tomto místě zpravidla čekával na autobus do Janských Lázní při cestách za pubertální zábavou. Ležérní postoj, udivený pohled, oblíbený kulich s bílým proužkem na palici - to jsem prostě já z druhé poloviny padesátých let v plné parádě. Za tím zanedbatelným promile pochybností je jen ta neforemná krátká démodé kacabajka, na kterou si přes nános let ne a ne vzpomenout.

Nepublikováno