Freiheit

Typická lázeňská architektura perly pod Černou horou s malou nadsázkou světoznámých Janských Lázní zajímavými detaily přímo hýří. Jedním z nich je malovaný světlík nad vstupními dveřmi krásné secesní s citem a vkusem pečlivě restaurované Vily Ludmila. Iniciály E. J. patří jednomu z prvních významných fotografů Krkonoš, který si tento malý skvost v dnešní Rekreační ulici s číslem 86 nechal v roce 1901 postavit. Lázeňský fotograf z alpského historického města Merano patřícího po staletí do Tyrolska, avšak od první světové války připojené k italské provincii Bolzano, zástupce firmy Kodak a obchodník s fotopotřebami Francouz Emile Joffé měl jednu z filiálek také v Janských Lázních a ve Vile Joffé (dnes Ludmila) si zřídil fotoateliér. Do povědomí regionu vstoupil sérií unikátních dokumentárních fotografií z ničivé povodně v létě 1897 z povodí Úpy i Labe. V roce 1899 získal zlatou medaili na fotografickém salonu v Nice. Přesto je jeho původ, jako u mnoha dalších osob židovského vyznání spojen s mnoha otazníky. Ani v databázi židovského muzea v Meranu, kde byla od středověku početná židovská komunita (jen pro zajímavost - jejich synagoga nesla stejný letopočet výstavby jako Vila Ludmila) na ně nenajdete úplnou odpověď. Tak například hned místo narození Emila Joffé „Poniwege" je uvedeno se třemi otazníky. Narodil se 2. září 1865. Jeho manželka Augusta Hauerová (*21. května 1867) pocházela z Prahy a syn Karl Joffé (*6. dubna 1901), který podědil otcovo povolání má v rodném listě Arco v Jižním Tyrolsku, na které dnes shlíží nově instalovaná socha svatého Václava na paměť vítězných bojů čs. legionářů o nedaleký strategický vrchol Doss Alto v září 1918. Celá rodina však bydlela od roku 1908 v Meranu, kde se firma Joffé uváděná v početných adresářích města objevila poprvé v roce 1909. Oficiálně se v Meranu rodina Joffé usadila 20. srpna 1913. V létě 1938 ji fašistické úřady při sčítání Židů žijících v Italii zapsaly jako trvale hlášenou v Meranu s pozdějším dodatkem „di razza ebraica". I přes ujištění úřadů v Bolzanu, že smí zůstat v Italii, uprchl Joffé s rodinou 10. října 1939 do Svatého Mořice ve Švýcarsku. Málokdo v Úpském údolí asi bude překvapen, že lázeňský fotograf koupil v roce 1898 stavební parcelu vedle výstavné Vily Walzel od původního vlastníka, kterým nebyl nikdo jiný než svobodský majitel papírny Prosper Piette. Při sčítání lidu, domů a bytů v Rakousku - Uhersku v roce 1900 bylo poslední číslo popisné v Janských Lázních 85. O deset let později už byla Vila Joffé majitele Emila Joffé vedena jako neobývaná. Uprostřed Velké války v roce 1916 ji koupili majitelé mlýnů z Předměřic manželé Voženílkovi. Jak je všeobecně známo 8. září 1935 zde byla nakrátko otevřena česká menšinová škola. To už je ale jiná historie. Mistr, ač vynikající portrétista, stál většinou za kamerou a sám sebe fotil málokdy. Jedna taková výjimečná příležitost se naskytla při návštěvě císařského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Julia Coudenhove s chotí v Janských Lázních v září 1916. Na společném snímku místní honorace s hraběcím párem je to ten mužík v cylindru pátý zprava. Fotografii zajímavého dveřního detailu pořídil 11. března 2022 nový občan Svobody nad Úpou pan Michal Kupec, který kráčí ve stopách svého slavného předchůdce. „God is in the details" pravil prý kdysi jistý architekt světového jména. Člověk nemusí být hned Mies van Der Rohe, aby dokázal ocenit krásu.

Zde by se slušelo krátký informativní článek ukončit, jako to udělala v případě tajemného pana Joffé řada autorů přede mnou. Jenže já jsem šťoural ze staré školy a nerad odcházím od rozdělaného díla. I když dnes už jsem odkázán jen na vysedávání u počítače. Zlé jazyky tvrdí, že na Internetu lze najít všecko, jen ne to podstatné co hledáš. Není to tak docela pravda. S pomocí strýčka Google se dá najít ledacos, jen se v té záplavě musí jeden orientovat a mít dostatečně odolné „sedací maso" čili jak říkali svobodští starousedlíci „sicflajš". Rekapitulace: Tak třeba hned místo narození se při bedlivém čtení sporadického písemného materiálu ze života relativně i v evropském měřítku významného muže dá identifikovat jako páté největší město v Litvě, ležící na důležité komunikaci známé pod názvem Via Baltica, starobylé Panevėžys (Panevézy) s početnou židovskou populací. Při sňatku Emila Joffé v raně barokní Klausové synagoze v Praze, která jediná zůstala ušetřena při asanaci pražského ghetta a je ve správě pražského Židovského muzea ho 5. února 1893 rabín zapsal jako Poniewiez. Ženich, světoběžník a Ahaswer v pravém slova smyslu měl v té době hlavní fotoatelier v Paříži ve Francii, kam ho nejspíš táhlo volání krve. Před Napoleonovou porážkou carem Alexandrem, kdy se Litva stala Ruskou provincií, byla krátce obsazena francouzskými vojáky, což nepochybně nezůstalo bez následků. To je ale jen moje fantazijní hypotéza. Jeho otec Vladimír (Wulf) Joffé údajně pocházel z Jeruzaléma. Nevěsta Augusta z Prahy byla osmým dítětem Adolfa Hauera původem z Načeradce u Benešova a Rozálie za svobodna Grünfeld. Zbystřit by měli i leckteří obyvatelé Svobody nad Úpou. V rozšířeném rodokmenu Hauerů se několikrát objevuje i jméno Stránský. V písemných dokladech rodiny Joffé je v roce 1894 uvedeno narození syna George. Z jiného soudku je perlička pro české filmové fandy. Ti, kteří nechodí do kina jen chroupat popcorn a lemtat kolu a mají aspoň minimální zájem o českou kinematografii, patřící k nejstarším na světě, určitě už slyšeli jméno Jan Kříženecký nebo Viktor Ponrepo a znají leckterý název kratičkých filmových „štěků" z Edisonova fonografu jako Příjezd vlaku či Pokropený kropič, které předváděla společnost bratří Lumièrů. Třeba jen zprostředkovaně z beletrie (např. Adolf Branald: My od filmu) nebo použitím v jiném novodobém snímku jako byli namátkou Báječní muži s klikou Jiřího Menzela. Málokdo aspoň tuší, že už u prvního promítání v Praze v Grand hotelu „Arcivévoda Štěpán" na Václavském náměstí v říjnu 1896, krátce po vynálezu kinematografu předváděl tyto „živé fotografie" pražský fotograf původem z Francie Emil Joffé.

Nepublikováno